pokřtíme 2 knihy:
knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.

Pohlednice z Auslandu
Louis Armand
Běžná cena: 149 Kč
Kupte u nás za: 120 Kč
Rok: 2011

Anotace: Kniha Pohlednice z Auslandu je upravenou verzí Armandovy sedmé básnické sbírky Letters from Ausland (Vagabond Press, 2011), jež zahrnuje tvorbu z posledních pěti let. Jedná se o první knižní překlad Armandovy poezie do češtiny.

Armandovy hutné texty odkazují svou imaginací k surrealistické tradici. Reflektují především neklid, chaos a napřehlednost aktuálního světa, lze je však – především díky filozofujícím přesahům – číst i zcela nadčasově.

Recenze:

Michael Alexa

Louis Armand: Pohlednice z Auslandu

Vedle jiných básníků rovněž Ivan Blatný ve svých básních nešetřil nejrůznějšími více či méně známými reáliemi. Když např. napsal v básni Večer ze Starých bydlišť „Zavírají Highgate Wood a jiné zelené klece / nádraží Cranley Gardens je opuštěné a tiché“, strhoval čtenáře nezávisle na jejich obeznámenosti s těmito místy.

Podobně je to s básněmi Louise Armanda, které se třpytí podobně drahými kousíčky (jmény míst, přátel, básníků, ale i odkazy na nejrůznější díla světového umění), jež znát není pro vychutnání si další překladové knihy poezie z nakladatelství Petra Štengla nezbytně nutné.

I kvůli tomu je Armandova poezie nádherně nečeská. Jeho texty jsou dlouhé, náročné: na osmdesáti stranách se v pěti oddílech místí jednapadesát básní, ještě k tomu tištěné docela malým písmem. Širokodechý proud Armandovy básně funguje spíše díky intelektuálním vazbám než kvůli popisům. Spíše než o barvách, vůních či tvarech čteme o číslech, o knihách, obrazech, lidech. U Armanda je častý dialog (někdy nenápadný, jindy třeba kurzivou přiznaný) a často se rousá v jiných jazycích (v anglickém originále zazněla i čeština, jež v překladu vzala zasvé, a mnoho dalších jazyků včetně arabštiny).

Je tedy náročné rozumět Armandovým básním bezezbytku; v této souvislosti je ovšem zajímavé, že se přeložená sbírka (jak mi sdělil překladatel Vichnar) přesně nekryje s originálem. „Australské“ básně prý s básníkem nahradili texty pražskými, a tedy nám srozumitelnějšími, s univerzálnějšími kulturně-historickými narážkami. V knize australského rodáka tedy můžeme číst: „podél divadla, kde se Petr Lébl oběsil / za jevištními kulisami.“ Dobrá, dále už je ale Armand záhadnější: „Pod sochou Vytržení / svatého Františka holubí stopy ve sněhu“. Překlad je přesný (statue), není ale Vytržení svatého Františka obraz? Hraje si autor se čtenářem, tahá neznalce za fusekli? Je to nějaká intelektuálská enigma, která se zjevuje až po násobném vstřebání Pohlednic z Auslandu, nebo vrchol poetiky v českých zemích „auslandera“ Armanda, pnoucí se mezi vrcholky, kam běžný český čtenář nevidí, v autorově „svém“, odkud posílá pohlednici?

Jeho láska k autorům, hudebníkům, malířství, k poezii a vůbec k umění se neprojevuje formou nenápadného epigonství Petra Borkovce ani šetrným zacházením s posvátnými autory jako u Josifa Brodského. Přítomnost cizích živlů je u Armanda okatá a křiklavá; proč ale ředit svou komplikovanost, žije-li tak a tvoří-li tak autor, na toulkách z knihovny do galerie, na Univerzitu Karlovu, k přátelům anebo domů?

Překlad Pohlednic z Auslandu svědčí o pečlivosti a erudici Davida Vichnara, na první pohled podezřelé – přiznávám – momenty, jako třeba „ruce obkročmo“ překvapí při pohledu na originál houževnatostí překladatele. Vichnar v češtině zachraňuje nádherné obrazy, např. „žonglují s tebou / šlachovité rozluky dalšího dne“, „jejich učitelé / nám pak všikanovali básnictví“. Vichnar většinou kápne na tu správnou českou frázi („nemastný neslaný hrdina“, „jako ze škatulky“ atd.). Jinde by ale možná stálo za to varírovat: „zírá do / nejtemnější komedie“ (snad „na komedii“), „ve svém / uhlazeném sklápěcím křeslu“ (v „křesle“), „mluví v tajném mozkovém jazyku“ (mluví „jazykem“). „Šňůrky pro loutky“ by česky možná měly být „nitkami“, časté dedikace, např. „pro Czesława Miłosze“ by zase byly přirozenější ve tvaru „Czesławu Miłoszovi“ atd.

Přestože se Davidu Vichnarovi nepodařilo být neviditelným, poezie Louise Armanda, nová, neznámá, promlouvá v mnohém.

Ukázka:

Sonet
(podle Vítězslava Nezvala)

Jak tomuto krásnému novému světu položíš

otázku, jež se prvotně týká tebe samotného?

Nakonec (jak říká Apollinaire) na tebe z toho zastaralého

světa jde chrápání. Rádio pod

zmizelým Stalinovým pomníkem je naladěno na hluk,

značí tak jediný bod omylu v našem novém mýtu.

Hladovět bude někdo někde asi vždycky.

Kdo byl ten staroch, co onehdy u Zlatého tygra

omdlel s holí v pisoáru? Zpráva

o tom nehovoří a zastává opačné stanovisko.

Temné mumlání Marxe & Spenglera pod neónem

výkladní skříně. Nahé televizní antény věští déšť, jako by

vyvolávaly duchy, striptýz či hovor o matematice.

Vzbouření zákazníci chřestí drobnými.

 

 

Tři testimenty pro Apollonia

(pro Czesława Miłosze)

– Non, je ne regrette rien. Usiloval jsem o to,

co si po mně vyžádali: jednoduchost, vždy

jednoduchost. Když jsme byli malí, kdo mohl říct,

že Argonauti na břehu Visly nikdy nestanuli,

že zde nikdy nepřipravili oběť vychytralým bohům, že nekuli pikle,

jak nám ukradnou národní mýtus? Vyrostli jsme

v žárlivosti za zdmi města a představovali si erotickou

rozkoš tvoření. Řekové vyplenili,

na co přišli: manýristickou prozódii,

epický fatalismus. Jejich učitelé

nám pak všikanovali básnictví. Věděli jsme, co

je etické, a konali povinnost.

– Nikdy jsem k Tvým slovům, která nazýváš tichem,

nechoval důvěru. Je-li vůbec jaká budoucnost, proč by měla naslouchat našim

soukromým předtuchám? Kradmým rozhovorům

se všemi, jež jsme nemohli milovat či chránit? Zlým úmyslům

z toho, že nás in absentia odsoudilo to,

co jsme nemohli napsat? Naší přirozeností byla

válka a zábor. Ty pak zplodily vlastní jazyk,

který nikdy nebylo možno si přivlastnit, vecpat

do knihy a čas od času popohnat nějakým

tím sentimentem. Naši dětští bozi byli prohlášeni za mrtvé,

vystaveni lhostejnosti či prodáni za cenu

poznámky pod čarou k Dějinám.

 

– Brzy se náš milý film nachýlí k závěru. Vstáváme

opět z mrtvých a všechno začíná přesně tak,

jak to začít mělo. Stačilo vědět,

že někdo musí hodit i poslední kámen,

že obrazy nepatří ke slovům, že my sami

víme, co je obzor. Život si žádá své.

Mechanický pes se směje a možná

se směje právě nám. Starý gramatik si v duchu

přehrává loutkovou hru o velkých zinscenovaných

procesech se slovanskými básníky. Jeden po druhém

utínají veškeré dohady; přes hlavu nám

znovu vedou staré hranice a stavějí pohraniční stanoviště.

Už brzy nás nebudou muset ani zakazovat.

 

Únos vetřelci na East Side & Horace Greeley

(pro Pierra Jorise)

Chlápek tlačí koště kolem kavárny naproti

zabedněné veřejné knihovně. Pastrami

na whisky, soli a černém másle – čumil

v autobuse nahoru do Harlemu.

Další okno čeká na další bouřku,

napíná uši. Nad hlavami kontrapunkt v miniaturním provedení:

zásobárny vody zaplňují nebe, mluvíce znakovou řečí

o nezdařené revoluci v Teheránu, dešti a pro/centech.

Představ si město unesené vetřelci, znuděné maloobchodem.

Tvary vyplňují, avšak neoživují. Dítě

spící s hlavou na kolenou

zase na kolečkách pohánějí ulicí. Pět vodorovně

a dvanáct svisle, slovo pro SOL-IT-AIRE.

Přehřát další kafe, pak zamířit na jih na Broadway.

Dívka v červených botách si pod památníkem

Horace Greeleyho čte pozdní vydání.

Slova se svírají v pěsti, dokud je na moře nevyšle první

poryv větru – ZMĚNA V OVZDUŠÍ.

Na 42. ulici začíná noc, horká sádka

těl a návěstidel v nebi skleněného zrcadlení –

ztroskotaná loď se potápí v západu slunce –

a velké zneklidněné oči bezdůvodně opětují pohled.

Vztyčíme vlajku na březích poslední

nemovitosti mysli, utáboříme se pod plachtou přídě

a pilinami, zlomky předěláme, vyloučíme z VELKÉHO OBRAZU.

Někde se probouzí

telefon. Světla v kaňonech zhasínají.