

















V autorově prvotině se setkáváme s Bartolomějem Vorlíčkem alias Bartem Worleym, obyčejným mladým mužem, který uteče před komunisty do USA, kde se pokouší být spisovatelem. Víc než co jiného se ale jen tak poflakuje sám nebo ve společnosti svých přátel, žije ze dne na den, sem tam napíše nějakou báseň nebo krátkou povídku. Občas se mu podaří něco vydat v nízkonákladových časopisech. Léta utíkají a na pozadí několika významných světových událostí můžeme sledovat příběh, který se mohl stát kdekoliv a komukoliv.
Šel jsem po ulici v San Francisku a trápila mě tvůrčí krize, kterou jsem se tak trochu pokoušel vyléčit alkoholem a trávou, ale nijak jsem to nepřeháněl, protože jsem už z dřívějška věděl, že tyhle léky nejsou zrovna moc spolehlivý. Dlouhý mastný vlasy, neupravený vousy, rozpadající se sandály, v jedný ruce hot dog, v druhý marlborku a igelitku s chlastem. Tak asi takovej na mě byl pohled, když jsem se vracel do svýho doupěte. Nic moc vábnýho, ale nikdo si mě nevšímal a já si zase nevšímal nikoho a jediný, co jsem chtěl, bylo sedět doma na tom starým gauči, otevřít si lahev piva, ubalit jointa a čekat, jestli mě náhodou nepolíbí ta mrcha Múza, abych zase mohl sednout ke stroji a napsat nějakou tu báseň nebo povídku, kterou bych prodal do nějakýho časopisu.
Proti mně se blížila partička šesti hippies. Čtyři hošani a dvě holky. Byli vystrojený jak z nějakýho špatnýho cirkusu, na krku všelijaký korálky a podobný hovadiny – jeden z hošanů měl na zádech kytaru. Když mě míjeli, zvedla jedna z těch holek ruku, dvěma prstama naznačila véčko a řekla: „Peace.“
„Fuck off, peace,“ odsekl jsem nevrle.
No a pak se všechno seběhlo strašně rychle. Tyhle květinový děti, tyhle pacifisti, bojující proti válkám a násilí, tyhle rádoby vlastenci, tyhle sráči vyhulený a vyznavači volný lásky mě tam přímo na tý rušný ulici plný lidí seřezali jako psa, kopali do mě hlava nehlava, až jsem viděl všechny svatý, a že jich teda bylo celý zasraný procesí.
Když s tou nakládačkou skončili, ležel jsem na chodníku s hubou ve vlastní krvi, a aby toho nebylo málo, ještě jsem se poblil.
Dost těžce jsem se zvedal, a zatímco jsem vyhazoval igelitku plnou střepů do popelnice, pořád dokola jsem si pro sebe mumlal: „Sráči květinový! Kurvy vyhulený!“ A když byli z dohledu, zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl: „Fuck off, peace!“ Lidi se po mně otáčeli a já na ně řval, ať si hledí svýho, kde do prdele byli, když tady ze mě vytloukali duši!
U chodníku zastavilo policejní auto. Vystoupil obrovskej polda v černejch brejlích a vyzval mě, abych přistoupil k autu, dal ruce na střechu a nohy od sebe.
To je ale zkurvenej den, pomyslel jsem si.
V cele na policejní stanici jsem si poseděl pět dní a ani mi neřekli, proč mě tam drží. Nejspíš to bylo za výtržnictví, mohl jsem se sám pro sebe dohadovat. Radši jsem moc neprotestoval, abych je nepodráždil a ještě víc si nezkomplikoval už tak dost nepříjemnou situaci. Hodně jsem se tam nudil. Požádal jsem jednoho z policistů, jestli bych nemohl dostat něco na čtení. Hnusně se zašklebil, ten namyšlenej pitomec se zrzavejma vlasama, a řekl, že bych asi rád nějakej pornočasák, abych si ho mohl po večerech honit. To jsem teda rozhodně neměl v úmyslu, protože k týhle činnosti žádnej časopis nepotřebuju, a navíc v tý hnusný cele jsem na to stejně neměl vůbec myšlenky. Vykašlal jsem se na něj a nic jsem neříkal.
Během těch pěti dnů jsem dělal dvakrát figuranta při identifikaci zločinců. Zavedli nás sedm chlapů do holý místnosti s dost ostrým světlem zářivek, kde jsme se postavili do řady před velký zrcadlo. Každej jsme měli na krku ceduli s číslem. Já jsem pokaždý dostal dvojku. Někde tam za zrcadlem, který bylo z druhý strany průhledný, seděla nějaká oběť zločinu nebo jeho svědek. Vždycky jsem trochu trnul, aby si mě třeba nespletli, protože to bych pak byl v dost velkým průseru. Poprvé to schytala trojka. Malej chlápek s pleší, stojící po mojí levici. Šíleně se potil a ten nakyslej smrad mi byl odpornej. Co tak asi udělal? Znásilnil někoho, obral babičku v parku nebo něco jinýho? Vůbec nevypadal na nějakýho zločince. Když se ozvalo „Zadržte trojku, ostatní můžou jít“, zaklela plešatá trojka vedle mě: „Kurva, kráva blbá!“ My ostatní jsme byli odvedeni pryč. Při druhý identifikaci jsme museli po číslech
vystoupit z řady a říct: „Vyšoustám ti mozek z hlavy, ty malá čubko!“ Tady šlo s největší pravděpodobností o znásilnění, nebo přinejmenším o pokus o znásilnění. Když jsme to všichni řekli, následovalo napjatý ticho. Já jsem tipoval, že to bude opět můj soused, tentokrát jednička po mojí pravici. Hlas a způsob, jakým to ostatní řekli, se mi zdál přirozenej, ale u toho týpka vedle mě, černýho zakrslíka s obrovskejma vyboulenejma očima a strašně dlouhým krkem, jsem měl dojem, že se snaží změnit hlas. Mýlil jsem se. Ozvalo se: „Zadržte sedmičku.“ To byl asi 170 cm vysokej černoch s obrovským hárem na palici. Když na to tak myslím, všichni, kromě mě, tam byli černý. Ta oběť přeci musela vědět, jestli jí to udělal černoch, nebo běloch. Došel jsem k závěru, že jsem tam byl jenom do počtu. Sedmýho černocha asi neměli, tak tam šoupli mě.
Když jsem se vracel z vězení, koupil jsem cestou pár lahví piva. Do svýho doupěte jsem dorazil až večer. U vchodu mě zastavila domovnice, rozložitá ženská, která se jmenovala Hertha Zylbersteinová. Pokaždý, když se představovala, řekla: „Zylbersteinová, Hertha Zylbersteinová.“ A dodala: „Ale nejsem Židovka, fuj!“ Měla na blond odbarvený vlasy a co si pamatuju, neviděl jsem jí snad nikdy bez hrozných umělohmotných natáček nejrůznějších barev. Hubu měla věčně zmalovanou křiklavě červenou rtěnkou, a když mluvila, huhlala, protože měla podle mýho mínění moc velkej jazyk, kterej jí při vyslovování určitejch slov překážel. Jejímu předkusu vévodily obrovský horní řezáky, na kterých byly často stopy rtěnky. Bylo mi z ní zle a nebylo to jen tím, jak vypadala a že byla tak odporně tlustá, hnusil se mi ten její úsměvem zakrejvanej, nicméně jasně vyjádřenej antisemitismus.