Šel jsem po ulici v San Francisku a trápila mě tvůrčí krize, kterou jsem se tak trochu pokoušel vyléčit alkoholem a trávou, ale nijak jsem to nepřeháněl, protože jsem už z dřívějška věděl, že tyhle léky nejsou zrovna moc spolehlivý. Dlouhý mastný vlasy, neupravený vousy, rozpadající se sandály, v jedný ruce hot dog, v druhý marlborku a igelitku s chlastem. Tak asi takovej na mě byl pohled, když jsem se vracel do svýho doupěte. Nic moc vábnýho, ale nikdo si mě nevšímal a já si zase nevšímal nikoho a jediný, co jsem chtěl, bylo sedět doma na tom starým gauči, otevřít si lahev piva, ubalit jointa a čekat, jestli mě náhodou nepolíbí ta mrcha Múza, abych zase mohl sednout ke stroji a napsat nějakou tu báseň nebo povídku, kterou bych prodal do nějakýho časopisu.

            Proti mně se blížila partička šesti hippies. Čtyři hošani a dvě holky. Byli vystrojený jak z nějakýho špatnýho cirkusu, na krku všelijaký korálky a podobný hovadiny – jeden z hošanů měl na zádech kytaru. Když mě míjeli, zvedla jedna z těch holek ruku, dvěma prstama naznačila véčko a řekla: „Peace.“

            „Fuck off, peace,“ odsekl jsem nevrle.

            No a pak se všechno seběhlo strašně rychle. Tyhle květinový děti, tyhle pacifisti, bojující proti válkám a násilí, tyhle rádoby vlastenci, tyhle sráči vyhulený a vyznavači volný lásky mě tam přímo na tý rušný ulici plný lidí seřezali jako psa, kopali do mě hlava nehlava, až jsem viděl všechny svatý, a že jich teda bylo celý zasraný procesí.

            Když s tou nakládačkou skončili, ležel jsem na chodníku s hubou ve vlastní krvi, a aby toho nebylo málo, ještě jsem se poblil.

            Dost těžce jsem se zvedal, a zatímco jsem vyhazoval igelitku plnou střepů do popelnice, pořád dokola jsem si pro sebe mumlal: „Sráči květinový! Kurvy vyhulený!“ A když byli z dohledu, zařval jsem, jak nejvíc jsem mohl: „Fuck off, peace!“ Lidi se po mně otáčeli a já na ně řval, ať si hledí svýho, kde do prdele byli, když tady ze mě vytloukali duši!

            U chodníku zastavilo policejní auto. Vystoupil obrovskej polda v černejch brejlích a vyzval mě, abych přistoupil k autu, dal ruce na střechu a nohy od sebe.

            To je ale zkurvenej den, pomyslel jsem si.

            V cele na policejní stanici jsem si poseděl pět dní a ani mi neřekli, proč mě tam drží. Nejspíš to bylo za výtržnictví, mohl jsem se sám pro sebe dohadovat. Radši jsem moc neprotestoval, abych je nepodráždil a ještě víc si nezkomplikoval už tak dost nepříjemnou situaci. Hodně jsem se tam nudil. Požádal jsem jednoho z policistů, jestli bych nemohl dostat něco na čtení. Hnusně se zašklebil, ten namyšlenej pitomec se zrzavejma vlasama, a řekl, že bych asi rád nějakej pornočasák, abych si ho mohl po večerech honit. To jsem teda rozhodně neměl v úmyslu, protože k týhle činnosti žádnej časopis nepotřebuju, a navíc v tý hnusný cele jsem na to stejně neměl vůbec myšlenky. Vykašlal jsem se na něj a nic jsem neříkal.

Během těch pěti dnů jsem dělal dvakrát figuranta při identifikaci zločinců. Zavedli nás sedm chlapů do holý místnosti s dost ostrým světlem zářivek, kde jsme se postavili do řady před velký zrcadlo. Každej jsme měli na krku ceduli s číslem. Já jsem pokaždý dostal dvojku. Někde tam za zrcadlem, který bylo z druhý strany průhledný, seděla nějaká oběť zločinu nebo jeho svědek. Vždycky jsem trochu trnul, aby si mě třeba nespletli, protože to bych pak byl v dost velkým průseru. Poprvé to schytala trojka. Malej chlápek s pleší, stojící po mojí levici. Šíleně se potil a ten nakyslej smrad mi byl odpornej. Co tak asi udělal? Znásilnil někoho, obral babičku v parku nebo něco jinýho? Vůbec nevypadal na nějakýho zločince. Když se ozvalo „Zadržte trojku, ostatní můžou jít“, zaklela plešatá trojka vedle mě: „Kurva, kráva blbá!“ My ostatní jsme byli odvedeni pryč. Při druhý identifikaci jsme museli po číslech