V knize je formou fejetonu, eseje nebo esejistické miniatury rozebrána řada témat, mj.:

- Komplexnější výklad románu Oscara Wildea Obraz Doriana Graye.

- Výklad Goethova Fausta s důrazem na polemiku se spenglerovským využitím faustovského motivu.

- Polemika s tezí Egona Friedella (Kulturní dějiny novověku) o duchovní vyvolenosti malých států.

- Knihy Atala a René François René de Chateaubrianda jako dva základatelské činy modernity (s důrazem na témata incestu a rasy).

- Rozvinutí teze G. B. Shawa o vztahu geniality a radikálnosti.

- Polemika mezi Havlem a Kunderou v roce 1968 jako odrazový můstek k širšímu tématu politické moci kultury, jež vrcholí provokativním definováním "pankulturismu" (»Jakmile vytvoříte silnou kulturu (záměrně i nezáměrně), nebo jakmile vám taková kultura ve státě prostě vyraší, i bez vašeho podílu viny, nastává automaticky revoluční situace. Buď už jste svobodní, nebo brzy budete. A jste-li svobodní na počátku tvůrčí erupce, budete záhy svobodnější.«).

- Da Vinciho malířské techniky jako předjímání struktury moderní literatury (Nabokov, Babel, Kafka, Hašek).

- Polemika s ajvazovskou linií české literatury.

- Role malých literatur na pozadí setkání Stefana Zweiga a Egona Hostovského.

- Česká malá divadla 60. let jakožto výzva k promyšlení otázky, zda je svoboda produktivnější než nesvoboda, a jakými okolnostmi je tato vyšší produktivnost podmíněna.

- Mechanismus "literární události" na příkladu detektivních románů o kapitánu Exnerovi.

- Role poškození v ideálu krásy (na příkladu vnímání antického sochařství v renesanci či brutalistní architektury ve sci-fi snímku Běžná selhání).

- Symbolika vlaku v Leoneho snímku Tenkrát na Západě.

- Nečekaný důkaz, že česká poezie je silnější než český lední hokej.

- Starořecký mýtus o Európě jako stále ještě nejpřesnější popis evropské civilizace.

- Mohou být Čapek, Hašek, Kundera a Hrabal "smyslem české existence"?

- K mytologizaci hokejového Nagana v české kultuře.

- Jak touha po kráse přebila Órigenovo svědectví o Ježíšovi.

- Povstání Niká v Byzantské říši jako podklad úvahy o roli politiky ve společnosti.

- Vysvětlení, proč je pád Konstantinopole roku 1453 větším mementem pro dnešek než pád Říma.

- Úvaha o dopadech umělé inteligence na vědomí moderního člověka. Vztah Pavla z Tarsu k tématu.

- Tertullianovo vyznání jako klíč k pochopení uhrančivosti konspiračních teorií.

- Rozebrání mechanismu "zkamenění krize" za pomoci úpadkových společenských forem pozdní Římské říše.

- O vztahu ideje božství a peněz.

- Hitlerova a Putinova logika - vzpomínka na jedno vysvětlení historika Jaroslava Hrbka.

- Stojíme na prahu nové civilizace? Vyčerpala se "moderní synthese", anebo prožíváme jen "barokní peripetii"?

- Variace na spenglerovské téma "každou uzrálou společnost oživují představy jejího mládí" (s důrazem na českou otázku).

 - Polemika s rousseauvským pojetím návratu k přirozenosti.

- Hegelova "Minervina sova" na příkladu kulturního rozkvětu 19. století.

- Zamyšlení nad třemi "idejemi českého státu" (»Tato sudička nám říká: Česko bude prostorem radikální skepse. Či jinak: Česko má šanci, příležitost, nechat vykvést v sobě kulturu radikální skepse a skrze ni žít. Touto radikální skepsí opravit sebe a ostře vidět a pojmenovat i lži v jádru všech ostatních vypulírovaných projektů. A tím být nadějí Evropy. A světa.«).

- Tři jádra moderní neurózy - kritika programu Graccha Babeufa a jeho inkarnací v moderním politickém myšlení.

- Baroko jako sexuální revoluce (se zvláštní rolí revizionistického pohledu historika Jaroslava Čechury na čarodějnické procesy v 17. století).

- Lehkost v evropských dějinách (rozdělení národů na ty, které svou "lehkost" vyvinuly - Angličané, Francouzi, Italové, Středoevropané - a ty, které ji nevyvinuly - Němci a Rusové).

- Jak idea nesmrtelné duše stvořila moderní individualismus.

- Proč je demokracie silnější než vláda expertů.

- Polemika s marxistickou a konzervativní kritikou kapitalismu (s "mystikou krádeže", jež tvoří jedno z iracionálních jader marxismu, a s koncepcí antikristovství kapitalismu u Friedricha Alberta Langeho).

- Nový pohled na "komplex méněcennosti" Alfreda Adlera - jeho antropologizace.



Ukázka

Zákon civilizovanosti: Opice mlčí, feministé a feministky breptají

Setkání s divokými národy bylo pro Evropany osudovým momentem, který je proměnil. Dalo jim pocit nadřazenosti, údiv z jinakosti, jenž jim rozšířil obzory a myšlení, a probudilo i stesk po něčem, co u divochů Evropané spatřili a na co již dávno zapomněli.

Některé tehdejší nárazy dvou různých způsobů myšlení nebyly možná zcela promyšleny dodnes. Kolonizátoři již v 17. století například zaznamenali divošské přesvědčení, že by opice mohly mluvit, kdyby chtěly, ale nečiní tak, aby je lidé nenutili pracovat.

To není střípek do veselého kaleidoskopu. To je filosofický semtex. Když si tu plastickou trhavinu opatrně rozřežeme na tenké plátky a podíváme se jí na ostrý zoubek, zjistíme víc, než bychom po prvním pohledu odhadovali.

První, čeho si nemůžeme nevšimnout: přírodní člověk vždy věděl o svém vývojovém sepětí a příbuzenství s opicí. Evoluce mu byla samozřejmostí. Darwinova revoluce tak byla revolucí jen proto, že lidem řekla to, co vždy věděli a tušili – což je mimochodem rys i mnoha jiných myšlenkových revolucí, možná úplně všech.

Avšak ještě pozoruhodnějším je humanitněvědní rozhled divochů: na rozdíl od evropských myslitelů si byli již tehdy vědomi, jakou roli sehrála řeč při vytržení člověka z přírody. A moc dobře chápali, že tato řeč a toto vytržení nám daly mimořádné možnosti, ale zároveň nás zotročily. Svou teorií o opicích, co by mohly být člověkem, ale nechtějí, vyzradili na člověka hlubinnou nenávist k civilizaci a touhu být zase zvířetem, tedy bytostí svobodnou a lenošnou.

S touhle nenávistí v nás musíme umět počítat. Musíme ji umět rozpoznávat v různých filosofiích a politikách, kde se umí přiodívat a tvářit dospěle. A musíme umět se téhle nevyhnutelné perverzi bránit. Nedovolit indigenizaci našeho myšlení a našeho světa.

Ale musíme také chápat, jak hluboce pravdivé bylo to divošské mudrování: každé dramatické rozšíření lidských možností samozřejmě také vždy znamená novou, radikálnější, formu našeho zotročení. Více možností znamená více svobody, ale více svobody znamená také vždy více nesvobody. A úzkosti, zajisté.

Musíme se bránit regresivistům (kteří se navíc často drze nazývají progresivisty). Všem těm odrůdám rousseauismu, navracečství k přirozenosti. Ale nesmíme si také lhát o tom, co budujeme. Civilizace nemíří ke svobodě a štěstí člověka. Civilizace vždy jen mohutní, nic jiného. A s její mohutností roste jak svoboda, tak nesvoboda člověka v ní. Jeho štěstí i neštěstí. Jeho síla i slabost. Bují lehkost i tíže života.

Musíme přijmout obě strany té mince. Unést lehkost i tíži.

Ano, ulevit si od šmodrchaniny civilizace člověk někdy asi potřebuje. Ale pozor, ulevování může rychle uvíznout ve spirále propadu. A nemylme se: poklesnout k opici není tak nemožné, jak si my, nadutí běloši, obvykle představujeme. Přírodní národy to viděly mnohem jasněji: stačí málo, abychom byli zase zvířata – zhroucení té Eiffelovky ze sirek zvané řeč.

A ostatně, všimněte si, že regresivisté útočí vždy ponejprv právě na řeč. V tom mají vynikající intuici. „Zprzněte jim jazyk, a pak už si s nimi můžete dělat, co chcete.“ To je nejvyšší přikázání všech opičářů světa. Proto se z homosexuálů muselo stát podivné monstrum „eldžíbítýkjů“, proto někteří naši novináři vydávají skřeky jako „Gauff porazila Samson“, proto všechny snaživé soudružky učitelky štěbetají o tom, že k nám dorazili vlci a vlčice, kapři a kapřice, hosté a hostky nebo píči a píčusové.

U řeči ten boj vždy začíná a tam také končí. Boj o všechno. Boj o civilizaci. Boj o člověčenství.