O PRVNÍ KNÍŽCE

„Tato básnická sbírka je výkřikem do tmy. Je v ní toho hodně – strach, závist, nenávist, utrpení i láska k TVÉ druhé polovičce. Nemá strukturu, skoro postrádá rytmus… ale každá báseň má myšlenku…“ to říká autor, a myslím, že to je přesně tak – a jinak to ani být nemůže. Je to kniha poctivého, myslícího básníka, který se potřebuje vyjádřit jako každý jouda, a každý by mu dal fakáče, kdyby to – právě teď a právě v této sbírce nedokázal. Ale on to dokázal. Jeho obrazy jsou skvělé, i když hnije v pekle. Pokud hledáme vyjádření existence, netřeba se po něm pídit v hlubinách, ale je přímo na povrchu, jako když sopka chrlí oheň – toto je pars pro toto, jak říkáme my, intoši. Protože autor je současně intoš i sopka, mentální pankáč a rocker. Nepochybuju o tom, že tato knížka nadchne svou generaci – ale nehrajme si na generace: zde je úžasná síla lásky i odporu – a vězme, že poesie je umění manipulace a bez ní život nemá smysl.

 Patrik Linhart

 Ukázka

LUCIDNÍ SNĚNÍ

Zíral jsem skrz zamřížovaná okna přímo do slunce

Nechával jsem si vypalovat sítnici – abych konečně něco cítil i když to byla nesnesitelná bolest

Ale po chvíli jsem necítil už ani tu

Tělo si zvykne na všechno

Stejně jako si zvykli na to být pod zámkem

Avšak mozek?!

Ten je stále svobodný

Bo zavřít můžou jen tělo, ale mysl nikdy

Proto jsem se za ty tři roky stal štamgastem jednoho baru na Havaji

Ušel kroků miliony – naboso – po trávě i na rozpáleném betonu

Vyspal se asi se sedmi modelkami a pokaždé to byl vynikající půl minutový výkon

Hrál jsem fotbal s tím nejlepším týmem (což je ostravský Baník)

A sepsal tyhle básně 

Už to jsou tři roky, co mé tělo zná jenom bílé zdi oddělení a malou zahradu u něj

Ale zatímco ostatní z toho samého osudu mají deprese, úzkosti a sebevražedné sklony

Já z každého milimetru čtverečního čerpám pozitivní energii

Je jedno, jestli jsi zavřený v blázinci, v base nebo běháš po svobodě (uvězněný v práci)

Pamatuj!

Tělo zavřít můžou

Ale mysl?

Mysl nikdy

Tak se z toho neposer

A hlavně

Jim to

Nedovol