



















Nikdy jsme nebyli úplně standardní žižkovská rodina. Vítejte v mámině bytě 4. kategorie, který byl všem otevřen dokořán. Útočiště u nás nacházeli různí
básníci, šílenci, muzikanti, opilci, hledači smyslu života či samozvaní proroci. Stal se paralelním světem, ostrůvkem svobody, co se vymykal všemu myslitelnému v tehdejším
režimu, ale i po něm.
https://www.respekt.cz/tydenik/2025/45/tana-ne-umela-zit
Táňa Praha 3 Žižkov — mýtus, který chrání autorku a léčí čtenáře
Autobiografie Marie Zelbové Táňa Praha 3 Žižkov se na první pohled tváří jako živelný návrat do pražského Žižkova 70. a 80. let. Čtenář se ocitá v prostředí plném barvitých postav, chaotických situací a zvláštní, drsné poezie. Jenže pod touto atmosférou se skrývá něco mnohem podstatnějšího: kniha není ani tak vzpomínkou na dobu, jako spíš instinktivním přepisem vlastní minulosti, který autorce umožňuje žít s tím, co bylo.
Marie Zelbová vyrůstala v prostředí, které bylo objektivně těžké — s psychicky nemocnou, závislou matkou, v nestabilitě, chudobě a chaosu. V knize to však téměř necítíme. Trauma je přítomné jen v náznacích, mezi řádky, v drobných detailech, které dospělý čtenář rozpozná, ale autorka je nepojmenovává. Místo toho vytváří mýtus, v němž je její matka spíš legendární bytostí než nemocným člověkem, a doba normalizace spíš kulisou živosti než represivním režimem.
Tato idealizace není literární strategie. Je to přirozený obranný mechanismus paměti. Dítě, které vyrůstá v chaosu, si často vytvoří obraz rodiče jako výjimečného, svobodného, „jiného“ — protože to je snesitelnější než vidět realitu. A dospělý člověk pak píše z tohoto obrazu, ne z objektivních faktů. Zelbová tedy nepřikrášluje vědomě. Ona tak svou minulost skutečně vidí, protože jinak by ji vidět nemohla.
A právě tato nevědomá stylizace dává knize její zvláštní sílu. Ne literární, ale psychologickou. Čtenář cítí, že svět, který autorka popisuje, je přepsaný — ale zároveň chápe, proč musel být přepsán. A v tom je kniha pravdivá: ne v detailech, ale v tom, jak lidská paměť pracuje, když se snaží přežít.
Zároveň je fascinující, jak přesně tento osobní mýtus odpovídá tomu, co dnešní čtenář hledá. Lidé dneška žijí pod tichým, neúprosným existenčním tlakem. Chybí jim komunita, sdílená jinakost, pocit, že „někam patří“. A Zelbová jim nabízí svět, kde to všechno existovalo — i když jen v její paměti. Svět, kde chaos měl duši, kde nefunkčnost nebyla stigma, kde lidé byli spolu, ne každý sám.
Táňa Praha 3 Žižkov tak funguje dvojím způsobem: pro autorku je to způsob, jak přepsat bolest do poetiky a chaos do živosti; pro čtenáře je to únik z dnešní atomizované společnosti do světa, který měl intenzitu a sounáležitost.
Není to dokument o normalizaci. Není to realistická výpověď o životě s nemocnou matkou. Je to mýtus, který vznikl z potřeby zapomenout na to zlé a zdůraznit to dobré — a který dnes rezonuje, protože mluví k naší vlastní touze po světě, který už neexistuje.
Ivan Jemelka
Reflex 03/26