pokřtíme 2 knihy:
knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.

Kus umělce
David Zábranský
Běžná cena: 110 Kč
Kupte u nás za: ROZEBRÁNO
Rok: 2011

Anotace:

Kus umělce je útlá, kompaktní novela o polském divadle.

Recenze:

Umělec a jeho další kousek

(převzato z magazínu pro moderní kulturu Lógr

http://logrmagazin.cz/2011/03/14/umelec-a-jeho-dalsi-kousek/)

 

14. Březen 2011

David Zábranský debutoval v roce 2006 románem Slabost pro každou jinou pláž, dostal se s knihou do Událostí na ČT1 a získal i Magnesii Literu. Bylo to ale poněkud Pyrrhovo vítězství. Ačkoli knihu nadšeně přijala úzká skupina kritiků, čtenáři na ní ocenili pravděpodobně jen grafickou úpravu s nahotinkou. Číst prvotinu Davida Zábranského připomínalo dobrovolné odřezávání vlastní kůže příborovým nožem bez požití otupujících léků. Bez skrupulí lze říci, že verdikt poroty Magnesie Litery byl jedním z největších omylů české literární scény za poslední roky. Nyní vychází autorova třetí věc. Slovo „věc“ užívám záměrně: Nejedná se o román ani novelu a rozsahem připomíná spíše povídku – zkrátka řekněme, že jde o skicu povídky tvářící se jako novela.

Kus umělce se dělí do tří částí, které spojuje zřejmě jen to, že se v nich nic neděje. Vyprázdněnost ale nemá jen charakter dějový, ono nic prochází všemi existujícími úrovněmi. Zaslouží se říct, že Zábranský se svou prózou očividně snaží zařadit do experimentální tradice Linhartové, Součkové či Gruši. V těchto textech sice taky nikdy přesně nevíme, jak uchopit význam či smysl díla, jsme na vážkách, v čem se ukrývá ústřední téma a stejně jako v Kusu umělce jsou znejišťování a rozostřenost patrné i na neurčitosti postav (velmi časté je směšování pohlaví, které užívá i Zábranský u postavy Balthasara), ovšem zmínění autoři dokážou do svých textů vměstnat něco, co alespoň některé z nás udrží při četbě. Ať už je to originalita experimentu, síla sdělení s ohledem na dobové souvislosti, jazyková bohatost nebo humor. Nic z toho nenajdeme u Zábranského.

Při charakteristice jazyka Kusu umělce vystačíme s jedním slovem: strohost. Stylisticky věty často zakopávají. Možná dokonce nabourávají do zdi se zavázanýma očima. Zdá se mi nepravděpodobné, že by šlo o úmyslný experiment s hlubokým lingvistickým pozadím. „A šel jsem pro maso na kolena na zem! Zatímco na stůl nosili kafe!“

Zároveň je Kus umělce text humoruprostý. Spíše se zasmějete u krasobruslení než například u druhého, šestnáctiřádkového odstavce, ve kterém se objevuje slovo „polnice“ devětkrát a sloveso „znamenat“ hned patnáctkrát. Jistě, popření stylové disimilace se zde jeví jako zřejmý záměr nebo provokace. Možná David Zábranský plánuje text zpřístupnit zdarma v digitální formě na internetu, a proto užívá klíčová slova „polnice“ a „znamenat“, aby si podle nich náhodní surfaři text vyhledali na Googlu. Každopádně jedinou možnou interpretací onoho odstavce, umístěného na samém počátku textu, je v závěru to, že dílko, které se chystáme číst, nebude mít ani za mák smyslu a pátrání po významu bude bezvýznamné jako hledání mandelinky bramborové na rýžovém poli. Dodejme, že Kus umělce postrádá i zábavnost, estetickou hodnotu, příběh a provokativnost.

Vlastně Zábranský ve své tvorbě stále dokola zpřítomňuje ten samý princip, kterého si povšiml kdysi dávno ve své recenzi v Aluzi Jan Jílek: „Pokud je Slabost pro každou jinou pláž pouze hrou na vážnost, je tato hra dovedena k naprosté dokonalosti. Pro čtenáře to ovšem nehraje roli. V jeho rukách se objevuje v mnoha ohledech podprůměrný román – buď podprůměrný v souladu s tajným záměrem autora, nebo prostě jen podprůměrný.“  (Podtrhl MD)

Abych knihu zcela nezavrhl, musím napsat, že v některých pasážích jsem nalezl nit. Odstavce, které svým stylem evokují ono divadelnické pátrání po významech v detailech, které nikdo nechápe, jsou vcelku vydařenou ironií. „Co ta flákota a celá akce kolem flákoty symbolizovala? Panenko skákavá, co tak asi symbolizuje krvavá flákota! Korporátní svět! Korporát! Korpus, porcovaný, rozřezaný korpus přece!“ Ovšem podobné střípky jsou přikryty pod tolika dekami balastu, zbytečnosti a špinění papíru, že i třicetistránkový text se zdá neuvěřitelně dlouhý.

David Zábranský se jistě vysmívá. Velkým románům, nečitelným románům, divadelníkům, snad i Slovanům a holkám s velkým poprsím. Zřejmě i Zemi, Měsíci a Vesmíru. A jistě se chlapácky vysmívá i sám sobě. Zřejmě se právě v tomto duchu vine celé jeho dílo, ale bojím se, že nikoho to věčné cyklické vysmívání příliš nezajímá.

Marek Dobrý

 

 

Ukázka:
S inscenováním odjezdu vlaku jsme měli starosti. Snažili jsme se, aby bylo zřejmé, že vlak odjíždí po kaši, ale model vlaku, který jsme měli k dispozici, se pro to nehodil. Použili jsme ho z jiné inscenace, ale už při druhé nebo třetí zkoušce odjezdu vlaku z restaurace jsme litovali, že jsme nenechali vyrobit model specielně pro Poslední dny. Model, který jsme měli k dispozici, byl přliš těžký. Navíc… Kdo mohl říct, že zrovna takhle bude vypadat konec prvního dějství? Sám jsem tomu nevěřil. Pracoval jsem na scéně odjezdu vlaku z restaurace, ale v myšlenkách už jsem byl na Strakonicku. Byl jsem si jistý, že definitivní konec prvního dějství vymyslíme až tam. Navíc… V těch dnech jsem měl ještě jinou starost. Potřeboval jsem něco zařídit ve Wroclawi, ale nespěchalo to. Možná bych ani do Wroclawi nemusel, možná bych záležitost vyřídil z Varšavy, možná stačilo zvednout telefon. Když mi napsal Tomasz Hampel: Dostaneš se někdy brzy do Wroclawi? Rád bych tě viděl! Odepsal jsem mu, že se chystám do Čech, mám sice ve Wroclavi nějaké pochůzky, ale kvůli té cestě do Čech se do Wroclawi v dohledné době asi nedostanu. Tak jsem to napsal Tomaszovi, ale v duchu jsem se znovu ptal, dostanu se někdy brzy do Wroclawi? kdy se zase dostanu do Wroclawi? Musel jsem zavolat Maciejowskému. Jak mám tu otázku dostat z hlavy? Už to není jenom jedna otázka, Marcine, už jsou to dvě otázky a jedno tvrzení, pokládám to jedno po druhém, vždy ve stejném pořadí, zaprvé, dostanu se někdy brzy do Wroclawi, zadruhé, do Wroclawi se hned tak nedostanu, zatřetí, dostanu se vůbec někdy do Wroclawi nebo to mám radši rovnou vyřídit po telefonu a napsat Hampelovi, že se do Wroclawi už asi nikdy nedostanu, rozhodně ne brzy? Marcinovi se ten povyk kolem jedné hloupé otázky líbil, potvrdil mi, že by tak rád pojmenoval jeden svůj obraz (Kdy se zase dostanu do Wroclawi?), pak se zeptal, jestli jede Grajewská. No díky bohu, zareagoval slyšitelně a ještě něco zašeptal.