knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.
Kniha Vizuály/No Exit
Vydána na vlastní náklady autora v nakladatelství Petr Štengl a nakladatelství Zdeněk Polach, design knihy a typografie Zdeněk Polach (dabraka. com).
Obrazy Jiří Davida v této knize vznikaly postupně v letech 2009 až 2020 jako vizuální doprovod více než osmdesáti esejů, které v té době vycházely v Salonu, čtvrteční kulturní příloze deníku Právo.
Na samotných textech se kromě autorů, předních českých filosofů, sociologů či politologů, editorsky podíleli Alice Šimonová a Zbyněk Vlasák, citáty z esejů do této knihy vybral Zbyněk Vlasák.
Všechny citované texty jsou v plné verzi dostupné na novinky.cz/kultura/salon.
redakce Salonu
Autoři esejů: Daniel Prokop, Jan Keller, Jan Štern, Jiří Pehe, Jiří Přibáň, Martin Dokupil Škabraha, Ondřej Slačálek, Pavel Barša, Petr Drulák, Tomáš Halík, Václav Bělohradský, Josef Šlerka (anketa), Jan Jirák (anketa), Naďa Johanisová (anketa) , Michal Kopeček (anketa), Petr Pithart (anketa)
----------------------------------------------------------------------------------------------------
Text Jiřího Davida pro LN (14.4.2021)
Rezignuji, kapituluji, vzdávám se!!!
Více jak dvacet let jsem se, kromě práce umělce a vysokoškolského pedagoga na dvou nejprestižnějších uměleckých školách v naší zemi, věnoval ve svých textech veřejnému kulturnímu prostoru. Byl to nelehký úkol, neboť z větší části i marný pokus o jeho kultivaci. Přesto jsem to i s tímto vědomím, s touto zřejmou marností snad i trochu masochisticky dělal. Je to však jistý druh veřejné povinnosti, pokud máte i titul profesora. Neměl jsem z toho ale opravdu žádnou radost, uspokojení či satisfakci. Nedokázal jsem však mlčet a jen nečinně přihlížet. Měl jsem! Mohl jsem si v klidu malovat, dělat cokoliv, co se tyká umění, tak jako valná většina umělců ve zdejším kulturním poli. Obohacovat tak soukromé či statní městské sbírky, nebýt veřejně protivný a pro mnohé v pozadí šedé umělecké sféry směšný, a nejen ten milý, hodný, bezproblémový, stárnoucí „mistr“ své generace. Takže asi naposled chci jen sdělit, že jsme opět – a vždy budeme (včetně voleb) – jen bezmocní diváci v užaslém hledišti, kdy se na pódiu před námi odehrává ta nejklasičtější obehraná hra pod názvem „Moc moci“(technologie moci). Je už zcela jedno, že ji hrají ti nejubožejší šmíráci. Naše moc bezmocných je totiž iluze. Ano, mluvím o výměně ministra kultury, byť ta je jen zástěrkou pro výměnu ministra zahraničí a tím i na tendr Dukovan. Všichni to vědí, ale nic nikdo nezmůže. Předseda ČSSD konjunkturálně vyšel vstříc hradní kamarile, ve vší své slabosti a kluzké schopnosti být nadále přítomen ve vládě. Když mluvím o slabosti, mám na mysli slabost charakterovou, ta se však jistě neshoduje s tou politickou, tedy s tou, co vrůstá a toxicky metastázuje do přesvědčení o správnosti těchto manipulativních her. A tak se na scéně, ke zděšení nás diváků, zjevuje jakási nová postava, herec Birke. Ano, ona figura, co byla jedna ruka s předchozím, předzaorálkovským ministrem kultury, neblahým Staňkem. A do těchto vnitropolitických struktur se šikovně vetřel i jakýsi zdánlivě nenápadný lobbista, soukromý galerista, který svými a dlouho pěstovanými známostmi z vyšších politických sfér dokáže kohokoliv jemně ovládat. Oblastní herec Birke ministrem kultury. Není nic strašnějšího, než prázdnota druhořadých herců, kteří touží po moci, byť i třeba na pár měsíců.. Je tak jedno, že nemá o kultuře, kromě triviálního kýče, jakým je lavička Josefa Škvoreckého na náměstí v Náchodě, ánunk. Nevadí, komu taky, premiérovi? Zcela lhostejno. To stačí. A co Lubomír Zorálek? Pro ministerstvo zahraničí z hlediska účelových her hradní pevnosti, aspoň na půl roku dobrá, vítaná změna. Navíc co s kulturou, možná se jen někomu ještě v kapse nezavřela kudla?! I to je pro mě důvod rezignovat na zdejší veřejný i kulturní prostor. Jistě jakési blízké volby vytváří pocit jakési změny, třeba skutečně i přijdou a současní (ne všichni) šmíráci z jevišť zmizí do propadlišť nebo do zákulisí, což pro ně není horší prostor pro další intriky, a do světel reflektorů se vyprsí mládí, kterému ale tak trochu bude chybět paměť, a tak ve vzdoru vůči generaci těch před nimi mnohé vrátí s přesvědčením, že konají vyšší dobro a spravedlnost. Stará hra s čerstvými, rozzářenými pohledy k horizontům… Jenže dál ideologie naštěstí už nedokáže dohlédnout, tam za horizonty, kde je prostor pro umění a kde rád budu zbytek života pokoušet štěstí. Nikomu štafetu mé marné a zbytečné činnosti ve veřejném prostoru vědomě raději nepředám. Ostatně nejmladší generace na zdejší scéně svou touhu po moci už umí skvěle a lépe šperkovat, kamuflovat. Věřte, nevěřte.