Autor překračuje roli pisatele (podobně jako současní umělci instalují výstavy) a zasazuje svoje texty do kon-textu. Z množství slov vystavěl Ondřej Buddeus normální, tzn. tvojrozměrné texty, kterým dal třetí rozměr v podobě knihy. Pro čtenáře poezie to bude divná „sbírka básní", 55 007 znaků včetně mezer ale umožňuje zajímavější a překvapivější způsob čtení.
Ondřej Buddeus byl letos se svou sbírkou 55 007 znaků včetně mezer (Nakladatelství Petr Štengl, 2011) kandidátem obou nejvýznamnějších literárních cen. Magnesii literu ani Ortenovu cenu sice nezískal, ačkoliv zákulisní zdroje prohlašovaly, že „minimálně Ortena má v kapse,“ rozhodně se mu však povedlo získat pozornost širší čtenářské veřejnosti.Sbírka samotná je rozdělena do tří částí. V první části Buddeus zkrátka vypsal a abecedně seřadil všechna slova, číslice a znaky z druhé, básnické části. To se mi na první pohled zdálo jako zbytečná a účelová snaha o literární experiment, nicméně musím přiznat, že mě hra s touto částí dokázala zabavit na delší čas, než bych byl ochotný věřit. Zábavnost prvního oddílu způsobuje několik faktorů: 1) Můžeme si dělat statistiky a následně porovnávat. Ve sbírce se například slovo „jsem“ vyskytuje třicetkrát, zatímco „jsi“ jen pětkrát. Bez znalosti kontextu je to samozřejmě informace naprosto zbytečná, je však velice zajímavé dělat mezi první a druhou částí různá srovnání. Z prvního oddílu zjistíme, že slovo „odemykáš“ se ve sbírce vyskytuje čtyřiadvacetkrát. To je na tak tenkou sbírku jistě nečekaně hustý výskyt jednoho tvaru nijak zvlášť frekventovaného slovesa. Otočíme-li však o několik stran dál do básnického oddílu, zjistíme, že všech čtyřiadvacet výskytů patří do stejné básně, kde je z tohoto tvaru vytvořen kaligram znázorňující klíč. Takových případů lze v první části najít bezpočet. 2) Můžeme hledat smysl v nesmyslu. Tím se vracíme až k dadaismu, protože pracujeme s naprosto nelogickým a náhodně sestaveným textem. Hledáme v něm něco, co autor nemohl zamýšlet. Na druhou stranu, proč si nepoložit řečnickou otázku: Co je nám po autorovi? Nás přece zajímá, co nám chce sdělit samotný text. Vyberme například pasáž „unavený uniká únoru upálili úplně úplně úplně upřímně upřímnost.“ To je přeci báseň! Proč bychom nemohli unaveni unikat únoru? Nebo úplně úplně úplně upřímně upálit upřímnost? Jen těžko se pak ubráníme vzpomínce na Halasovo Nikde, když čteme „nic nic nic nic nic nic ničeho ničeho ničeho nikam nikam nikam nikdo nikdo nikdo nikdo nikdo nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy.“
3) Díky abecednímu řazení můžeme sledovat různé vlivy hláskové instrumentace, často ve spojitosti se skutečně originálními a nečekanými obrazy: „s s s s s s s s s s s s s s s s s s s sálá sám sám sameček sauer scvrkává se se se se se.“ První oddíl sbírky je tedy bezesporu zajímavý a zábavný, přesto by bylo hloupé se zastavit u něj a nepodívat se podrobněji na část druhou, která již obsahuje i to, co čtenář od básnické sbírky očekává, tedy básně. Buddeus avizoval, že nechce psát o sobě, ale jde mu o to, aby se v jeho básních poznali čtenáři. Často tak není subjektem básně tradiční „já“ a „ty,“ ale kdosi, ke komu je odkazováno ve třetí osobě. Tohoto prostředku Buddeus využívá zejména ke generalizaci a odintimnění hodnot či situací, které básně popisují. V úvodní básni Strečink například čteme: „a proto muž, jenž vynalezl štěstí / má zpocené ruce / a nestíhá / mrzí ho, že mu dcera nezavolala / spatřil flek / na sedmém proužku košile vlevo na břiše / těší se na oběd / a když zjistí, že se skládá / z džusu a dvou cigaret / trochu trpí a drží dietu“. Stejně tak je tomu v několika dalších básních. Po chvíli zjistíme, že nezáleží na užité gramatické kategorii, protože je nám představováno pořád stejné zobecnění člověka, ať už v první, druhé či třetí osobě. Do této kategorie „generalizujících“ básní náleží také téměř děsivé Vyznání týmovému hráči, kde nám lyrický subjekt osobně představuje typického bankovního úředníka. Ač člověk, mění se úředník v karikaturu, v naprosto vyprázdněný pojem, v jakési lidské simulákrum. Nakonec tedy Buddeovo tvrzení, že především chce, aby se v básních poznali čtenáři, dává smysl, ač velice zvrácený. Nemůže totiž oslovit větší množství čtenářů pomocí konkrétních intimních příběhů, které by nebyly zároveň zcela zobecňující. Je to však skutečně správná cesta? Do sbírky je zařazeno také několik meditativních básní zobrazujících myšlenkové pochody lyrického subjektu, který uvažuje skutečně o všem možném: O Bohu o naprostých absurditách a problémech zcela marginálních. Tyto úvahy spojuje na jedné straně až matematicky přísná logika, například v básni, kde se subjekt pokouší pomocí logických úvah rozvinout fakt, že lidské tělo je ze dvou třetin tvořeno vodou, na straně druhé naopak svoboda imaginace. Tato svoboda se projevuje buď formou náznaku a utajování, kdy je dán prostor čtenáři k volné interpretaci, nebo formou méně příjemnou, kdy je pomocí řady asociací rozvíjena jednoduchá myšlenka. Nejedná se samozřejmě o volné surrealistické asociace, ale spíše o propracovanou metodu. Ze zmíněné propracovanosti Buddea „usvědčuje“ řemeslně výborné využití volného verše. Nejlépe lze tento asociativní postup pochopit při četbě básně Střízlík (work in progress), která funguje jako oslí můstek mezi básněmi meditativními a těmi, které jsou již otevřeně angažované. Angažované poezii se tedy nevyhýbá ani Buddeus. Čím více angažovaných básní však čtu, tím větší mám dojem, že tudy zkrátka cesta nevede. Kdybychom například zařadili Buddeovu Odpovědnou angažovanou báseň do Těsnohlídkovy Rakoviny, pochybuji, že by si kdokoliv všimnul, že báseň napsal jiný autor. Do sbírky by zapadla dokonale. Pro mnoho básní sbírky navíc platí, že čtenář pochopí jejich pointu po prvních dvou verších a zbytek básně působí už jen jako nastavovaná kaše. Tento problém sice prostupuje celou sbírkou, jenže u angažovaných básní je nejzřetelnější. V souvislosti s angažovanou poezií a Buddeovou „generalizací osudů“ se nedokážu ubránit myšlence na básníky Seiferta, Horu, Jindřicha Hořejšího a další zástupce proletářského umění (ačkoliv u Hořejšího myšlenka kolektivního vědomí pocházela spíše z konceptu francouzských unanimistů než z proletářských ideálů), kteří psali vlastně stejným způsobem o generalizovaném dělníkovi. Samozřejmě by bylo možné najít spousty odlišností: Buddeus například zhusta užívá ironie, hrdinové jeho básní nejsou nikým utlačovaní, řeší daleko intimnější problémy než dělníci z předměstí. Ačkoliv…troufl by si někdo říct, že slavný Antonín – topič elektrárenský neprožívá silný a intimní příběh, třebaže ve Wolkerově básni funguje „jen“ jako zástupce celé dělnické třídy? Není úkolem této recenze hledat paralely mezi tvorbou proletářských básníků a básníků z okruhu Psího vína, přesto je to otázka, která stojí za zamyšlení. Sbírka je zakončena experimentální dvojstranou, kde jsou do sloupce vypsány všemožné literárněvědné i další vědecké termíny ve sbírce použité, často se navíc k samotné sbírce vztahující (pastiš, klišé, mýtus, narace, hyperbola…). Přítomnost experimentu je ve sbírce nepopiratelná (nezmínil jsem například kopii dvou e-mailů vloženou jako přílohu k básni Běžný jev a spoustu dalších autorových her se čtenářem), přesto se mi příliš nechce o sbírce mluvit v souvislosti s experimentální poezií. Dostatečným důvodem je mi již to, že samotný termín „experimentální poezie“ je dnes naprosto vyprázdněný. Navíc nesdílím přesvědčení Michala Rehúše, že sbírka je jakousi literární obdobou Cageovy kompozice 4,33. Tak daleko, aby se dalo mluvit o naprosté revoluci v poezii, se přeci jen Buddeus zatím nedostal. 55 007 znaků včetně mezer je sbírka výrazná, která jistě nemá problém nalézt si svého čtenáře. Kvalitativně jsou jednotlivé básně nevyrovnané, vedle skutečně silných míst zde nalézáme také básnickou hlušinu. Co se však Buddeovi rozhodně daří, je vystihnout naprostou marnost. Hlavní přínos tedy nevidím v nějakém novodadaistickém experimentu, ale ve výstižném popisu existenciální marnosti.Jedno je ovšem jasné: Ondřej Buddeus má ještě hodně co říct a troufám si tvrdit, že pokud bude pokračovat v nasazeném tempu, v budoucnu ho některá ze dvou nejvýznamnějších literárních cen nemine.
Ukázka:
vyznání teamovému hráči
miluji bankovního
úředníka s puky na kalhotách
obleku který si
koupil po první
výplatě na znamení
změny
nové naděje
nového úhlu pohledu
na jehož počátku
bylo slovo
a to slovo bylo
jasnější denního světla
jak krásné jsou
personalistky v únoru
pomyslel si tenkrát
když si vyměnili svá ano
láskyplná začínající pleš
šviháckého třicátníka
se usmívá a ženám se
podlamují kolena a muži
zatínají pěsti a blednou
závistí neboť oni nejsou
tak skvělí blahosklonní
ani rozšafní a dobrých
rad mají zatraceně málo
bujaře kroužkovaná kravata
sálá perspektivou a
flexibilním vychováním
kvalitního syna
flexibilní láskou
kvalitního muže
flexibilní péčí
kvalitního otce
jehož rána
když už to musí být
vedle nepadá
je svůj
a lososově zdravá
pleť se rozpíná
jen jiskra
v oku bývá někdy vyhaslejší
a židle naproti se tiše a měkce
jako by tu byla pro tebe
houpává