pokřtíme 2 knihy:
knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.

Apokryfní zvířata
Dimităr Kenarov
Běžná cena: 190 Kč
Kupte u nás za: 152 Kč
Rok: 2012

Anotace:

"Všechna zvířata jsou krásná. Osel je krásný. Krtek je krásný. Tygr je taky krásný. Dokonce i mravenečník, který ohmatává zemi jazykem jako slepeckou holí, má své kouzlo. Dimităr věří, že by se lidé měli ke všem zvířatům chovat jako k sobě rovným. Tím je polidšťuje. Dimităr si představuje, že zvířata jsou malá děcka s velmi ostrými nehty a zuby."

Takto sám autor, bulharský novinář, překladatel a básník Dimităr Kenarov (*1981), objasňuje své motivy pro vytvoření básnické sbírky o zvířatech, psanou jejich jménem.

Kenarovovy verše jsou neotřele vlídné k němé tváři a rovněž ekologické v nejlepším smyslu slova. Hemží se to v nich různorodou apokryfní zvířenou – jako na filmovém pásu se před našimi zraky odvíjejí příběhy, v nichž v hlavních úlohách vystupují huňatý, obrovitánský mravenečník, krtek z podzemního mrakodrapu, hledícího k nebi černozemě, po němž si volně plují červi zpívající červenavé písně, zimomřivý vrtichvost, který se dívá bezmála jako my, jejich bezsrstí páníčkové, lišky ukrývající se v brlohu, kde se moře vzdouvá a země vzdychá, nebo blboun nejapný, o jehož vymření neexistují žádné nevyvratitelné důkazy. Jako by "zabouchl dveře ostrova jako uražená manželka, rozhodnutá odjet i s dětmi na venkov ke své matce".

Recenze:

iLiteratura.cz – Ivana Srbková

Dimităr Kenarov: Apokryfní zvířata. Přel. Marcel Černý. Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2012, 108 s.

Dobře, že se po několika bulharských prozaických titulech začíná na našem knižním trhu zabydlovat i poezie. Sbírkou Lapidárium (2009) a nedávno vydanými Technikami a jinými verši (2012) se českému čtenáři představil nejen jako prozaik, ale i jako básník spisovatel Georgi Gospodinov (1968), stěžejní autor literární generace debutující v 90. letech 20. století. V září roku 2009 k nám zavítal na Festival poezie a vína do Valtic o půlgeneraci mladší Dimităr Kenarov (1981) a je víc než potěšující, že si nyní můžeme přečíst ve zdařilém českém překladu Marcela Černého jeho básnickou sbírku Apokryfní zvířata (Apokrifni životni, Žanet 45, Plovdiv, 2010), nominovanou na Národní literární cenu Christa G. Danova za rok 2011.

Sbírku „odemyká“ Rainer Maria Rilke svou básní Černá kočka a sympatické prohlášení autora, že příjmy z této knihy budou věnovány sofijské zoologické zahradě. Chceme-li co nejrychleji pochopit filozofii knížky, přečtěme si ještě vstupní motto k doslovu Marcela Černého, v němž cituje Kenarova z jednoho časopiseckého rozhovoru: „Název téhle sbírky mi dal hodně zabrat. Nejdřív jsem uvažoval o Průzračných zvířatech, potom o Neviditelných zvířatech. Zdá se mi, že ,apokryfní’ je v tomto případě tím nejpřiléhavějším slovem, protože má v sobě pohled na zvířata, který je zakázaný, který je mimo všechny normy.“

Věcně nahlédnuto, věnuje se Kenarov ve svých básních zvířatům různých živočišných tříd a druhů – hmyzu, rybám, plazům, ptákům a savcům. Látku uchopuje rozličným způsobem: buď se přímo vciťuje do zvířat a hovoří jejich jménem, přináší příběhy jich samotných jejich „slovy“, nebo „to lidské“ pasuje na „to zvířecí“, či nahlíží problematiku očima člověka. Těžko říci, který přístup je nejlepší; zeptáme-li se však, jaký je Kenarovův pohled, vyjde nám, že ve vztahu ke zvířatům vždycky láskyplný. A také trochu smutný… Cítí-li v lidech zvířata a naopak, propojuje-li jejich osudy, závěr vyznívá pokaždé v neprospěch člověka – onoho „Homo sapiens (předsedy vlády)“. Nostalgický tón jako by zazníval ve všech básních. Nejde však o primárně pojmenovanou ekologickou problematiku. Spíš se ozývá tlumeně jako skrytý spodní pramen.

Autor užívá i nemálo literárních citátů. Jmenujme alespoň autora domácího – básníka Nikolaje Lilieva (1885–1960). Ne náhodou pak věnuje po jedné básni již zmíněnému Georgimu Gospodinovovi a významnému bulharskému prozaikovi a dramatikovi 20. století Jordanu Radičkovovi (1929–2004). Sbírku uzavírá poéma Vlak zvířat, poněkud odlišný básnický tvar, zkratkovitě zachycující příběh chlapeckého dětství za totality a porevolučního mládí. Zde jako by byl nejvíce cítit literární odkaz Georgiho Gospodinova.

Co do formální stránky, v knížce se sem tam setkáme i s lapidárnějším vyjádřením, autorovi je však mnohem bližší víceslovnější, vícemluvnější projev, blížící se až básni v próze. Apokryfní zvířata vydalo Nakladatelství Petr Štengl v edici Plumbum, věnující se zahraniční beletrii, a to za finančního přispění Bulharského kulturního institutu v Praze. Obálku zdobí ilustrace Jiřího Franty. Sbírka byla za účasti autora slavnostně pokřtěna v baru Krásný ztráty 23. dubna 2012..

 

© Ivana Srbková

 

UKÁZKY

Moucha v letadle

Georgimu Gospodinovovi

 

Poprvé tak vysoko,

kam ještě žádná moucha

neletěla a kde, kdybys to nebyla ty,

by nikdo neuvěřil,

 

jak nenuceně lezeš

po nouzovém světle jako po vesnickém okně

s výhledem do nedostupné zahrady

a vybavuješ si třeba

 

borůvkovou zavařeninu se smetanou

nebo další pozemské slasti

ze svého krátkého dětství,

kvetoucí švestky, bílý akát,

 

bzukot v jednom z líných odpolední

nad starcovou rakví,

kdy jsi ještě stále mohla vnímat

cvrkot svých vlastních křídel

 

a bylas natolik důležitá,

že měli chuť tě na stole zabít.

Nyní jsi už rychlejší

než kdykoli předtím, v jedné sezóně

 

zvládneš několik světadílů

a tvé chaotické trajektorie

jsou narovnány v přímých letech

z místa A do místa B,

 

oči, ty fasetové rubíny

v klenotnici tvé hlavy,

jsou k nepoznání obroušené

jako hladká plexiskla,

 

z nichž je stále jeden

a tentýž pohled z jakéhokoliv úhlu:

nekonečné nebe, sem tam obláček,

nevysvětlitelná pavučina cest.

 

Která z tvých prababiček

si představovala podobnou budoucnost –

vyklápěcí stolky přeplněné

vakuovanými polotovary

 

a ty, bezútěšná, zády otočená

k tomuhle všemu, vychrtlá

upíjíš plachý ločík

jenom z oslazené kávy,

 

když poté znovu přilepíš nožky

k svému oválnému oknu,

které – tomu věř – nikdy

neotevřou pro tebe.

 

Drobný hmyz s neduživým chobůtkem

a zbytečnými křídly z křišťálu,

dokonce ani Jonáš se necítil

tak opuštěn v břiše velryby,

 

a zřítí-li se náhodou letadlo

doprostřed ohromného oceánu,

jen tvé tělo o pěti písmenech

nebude nalezeno, m

o

u

ch

o.

Ptakopysk

 

Když mě Bůh tvořil, vypadl proud.

 

„Pane, proč právě mně se pořád dějí

tyhle věci?“ – zeptal jsem se v té tmě Boha.

 

Bůh se naslepo dotkl mého kožíšku

zpocenou rukou laboranta, ohmatal

můj bobří ocas, nohy

s plovací blánou a poté, jako by předvídal

svůj nezdařený pokus, rozechvěle

 

pohladil můj příšerný zoban. Jeho ruka

se odtáhla se zděšením.

 

„Zpropadená elektřina!“ – zamumlal On

z té tmy. – „V tomhle bohem zapomenutém

státě nemohu stvořit jediné zvíře

jako lidi. Není proud, není voda,

nejsou peníze na vědu ani kulturu.“

 

Slyšel jsem, jak se Bůh zrychleným krokem

vzdaluje. Následovalo opakované hřmění (to jak se rozletěly

nebeské křivule a zkumavky) a uragán

z prudkého prásknutí dveřmi.

 

Zůstal jsem sám ve tmě. Pláč

jsem měl na krajíčku, ale Bůh jaksi zapomněl

na slzné ústrojí. Vyšel jsem

do zahrady, kde třpyt měsíce

ovlažoval vláknitou kůži krajiny

jako navlhčený ručník. Ticho.

Křivolaké stíny stromů. Vytanula mi na mysli

všechna ta zvířata, narozená

pod nešťastnou hvězdou. Ochromená,

osiřelá, osleplá, ta, která

nespatří světlo dokonce ani tehdy, až znovu

pustí proud. Z vejce vyklubán,

sající mléko, vím, co znamená

nesounáležet. Ať s těmito… nebo s tamtěmi…

takhle báseň zůstane

nedokončená…

 

 

 

Svetřík pro psa

 Už tisíc staletí nás provázejí bez reptání

z jeskyně do jeskyně, dům od domu,

a dívají se na nás, jak se navlíkáme do kůží,

stažených z jejich bratranců – vlků,

nebo do vlny z ovcí, jež mají na starost,

anebo do drahých brokátů a hedvábí;

dívají se jak my, jejich bezsrstí páníčkové,

kupujeme si šály vždy podle poslední módy,

a poté je nutíme bičíkem a nejednou nadávkou,

aby táhli saně až na Severní pól.

Ani jedinkrát si nepostěžovali,

dokonce ani když by jediného z nich ven nevyhnal.

 

Sláva budiž babkám z mého sídliště,

které upletly svetříky svým pudlům,

osamoceným ženám, jež jsou zřejmě bez vnoučat,

anebo možná mají nadbytek vlny –

svět, myslím si, není až tak krutý,

když se ještě setkáš s láskou oblékající.

Obmotaní jako rozžhavené spirálky teplometů,

tihle braši zahřejí každý strom a kořen

a mrazivý vítr už je nepožahá

a ten, kdo je hladí, bude popálen.

 

 

Koza

Pokud jsem ji dojil, musel jsem dávat pozor, aby se nevysrala.

Stávalo se, že hloubaje o nějaké metafoře, jsem si nevšiml,

jak se její konečník rozevírá jako oko a zevnitř se náhle

sypou valounky obsidiánu: velké černé slzy

v teplém mléce. Hořký cukr. Nejdřív jsem se zlobil,

chtěl jsem ji praštit pěstí do boku, pořádně nakopnout,

protože bolest je nejhlubší pamětí, bolest je nej-

živočišnější. Jako když mě zmlátili v Anglii

a byl jsem celý od krve a každá nová rána byla jako otisk

v měkkém vosku mého obličeje – abych si to zapamatoval,

pořádně zapamatoval,

protože jinak zůstává tak málo, tak málo,

a jak jsem si – zatímco mě bili – myslel, že by nebylo špatné, kdybych

krvácel častěji, kdyby mi vymáchali obličej ve sračkách,

abych nezapomněl chuť, abych nezapomněl vůni života.

A přesto jsem kozu jaktěživ neuhodil. Ať tak či onak,

tenhle svět přetéká bolestí jako ucpanej hajzl

a vzduch smrdí, ale nikdo si toho nevšímá –

i na bolest se dá zvyknout, je-li na denním pořádku

jako rohlík a sklenice mléka. Vše se dá nakonec spolknout.

A koza? Nebudete mi věřit, jak nechtěla, když

zařízli její kůzle, celý týden žrát

a dlouho se upřeně dívala k nebesům svými kočičími zorničkami,

jako by ji pouze prázdné modré nebe mohlo uchránit

před takovou ztrátou. Potom se vše zase vrátilo do zajetých kolejí:

koza se smířila s tím, že já coby člověk, který jí vzal kůzlátko,

jsem kůzletem. Představivost takové bolesti je bez konce.