pokřtíme 2 knihy:
knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.

Příště to nenechat zajít tak daleko
Kristýna Montagová
Běžná cena: 129 Kč
Kupte u nás za: 103 Kč
Rok: 2016

Anotace:

Básnická prvotina Kristýny Montagové se vyznačuje úsporností, kdy autorka šetří slovy tak, že poté jako blesk zapůsobí třeba i jediné slovo. Toto slovo se stává jakousi minipointou, která nenechá nic a nikoho na pochybách, neboť její význam je jasný, tvrdý a nekompromisní jako gilotina. Autorka tak namnoze vyjevuje skrytá dramata, aniž by ovšem lkala nad osudem. Při studijním pobytu v Turecku byla konfrontována s novým a multikulturním prostředím, o kterém čtenáři podává zprávu bez toho, aniž by určovala, co je špatné či naopak.

Recenze: Psí víno

V tavicím kotlíku genderu: ženská lyrika à la Štengl

 

Blanche Cutie, Kunsthysterik (Nakladatelství Petr Štengl, 2016)

Michaela Kašičková, Největší kočka z tohohle kanclu (Nakladatelství Petr Štengl, 2016)

Kristýna Montagová, Příště to nenechat zajít tak daleko (Nakladatelství Petr Štengl, 2016)

 

Stává se vám to také? Někdo vás požádá, abyste doporučili zajímavé současné mladé experimentální autorky, autorky, které se vyznačují chutí inovovat, nesmlouvavostí, sebevědomím, ambicí poezii někam posouvat, ať už na stránkách či v živém projevu – a vy tápete. Ano, jsou, ale není jich mnoho; na mysl přicházejí spíš jejich mužští protějšci. Čím to? S nechtěnou precizností to nedávno vyjádřil autor blogu 52 knih Jan Kadlec, když o literární debutantce Jolaně Ševčíkové napsal, že řeší to, „co všechny mladé ženy: vztahy, sex, (občas chybějící) sebevědomí.“[1] K tomu je třeba připočíst, že element konfese je v populárním vnímání poezie velice silný – jak před dvěma lety poznamenala Olga Stehlíková: „Ač se ztotožňování vypravěče s autorem v próze považuje za neodpustitelný přešlap, jehož se dopouští pouze ignorant, v poezii se lyrický subjekt s autorem zaměňuje zcela běžně a nikoho to nepohoršuje.“[2] Ještě více to pak platí o tvorbě menšinových autorů, na niž i špičkově trénovaní profesionální čtenáři mají tendenci paušálně pohlížet jako na tvorbu reflektující menšinovou zkušenost[3]. Výsledkem je, že u žen i zjevně formálně a obsahově ambiciózní díla čelí riziku, že budou čtena normalizující optikou osobní zpovědi (viz některé reakce na debuty Olgy Stehlíkové [2014], Zuzany Lazarové [2015] nebo Marie Iljašenko [2015]). Zvýšená zátěž studu, trapnosti, přitahování nechtěné pozornosti na vlastní osobu, mylně pojímanou za sakumprásk totožnou s osobou vlastní, pak mají za následek, že ženy se buď tlaku stereotypu snáze podvolují na úkor své zajímavosti, nebo že se drží zpátky, mají potřebu bagatelizovat svůj úspěch či se přímo veřejným vystoupením vyhýbat. A i v případech, kdy tomu tak není, zbytek dokoná nevědomky předpojatá interpretace.

Jste-li v takovém prostředí nakladatelem, který nevyhledává autorky programově, snadno se stane, že ve vašem portfoliu ženy výsledně netvoří více než třeba pětinu. Odtud je jen krůček k tomu, vydávat autorky za účelem propagace společně, bez ohledu na to, kolik toho jejich tvorba skutečně sdílí. Právě toto se přihodilo i Petru Štenglovi v červu 2016, když křtil dva debuty (autorek Kašičkové a Montagové) a jednu druhotinu (od Blanche Cutie). Namísto jejich individuální tváře tak stvrdil na lodi (A)Void především jejich kolektivní menšinovou identitu. Přesto tři zmíněné něco sdílejí: vědomé i nevědomé potýkání se se stereotypem ženy, jejíž život se točí okolo její (ne)žádoucnosti pro muže, vztahů, dětí; ženy, kterou sám fakt tvorby činí „šílenou ženou v podkroví“; ženy, jejíž poezie je zpovědí, deníkovým zápiskem, který se pohybuje na škále od (sebe)zesměšňujícího popisu, po vyrovnání se se svou zkušeností až po aktivní tvorbu distance. 

Blanche Cutie, alias Blanky Jakubčíkové (nar. 1971), těží z tohoto tematického klastru formou pokleslé estrády. Názvy výtvorů jako „Mít maxi prsa není přece hřích“ či „Narvaná sexem krosna“ mluví – nikoliv bez jisté hrdosti – za vše. Amatérský uvolněný verš s různým počtem stop je často za účelem rýmu futrován vatovými slovy (což přiznávají závorky, do nichž je vata s až frivolní poctivostí vetknutá). Dočkáme se smajlíku, básní bez zjevného důvodu přetištěných v rušivé „esemeskové“ formě bez diakritiky i jakýchsi veršů v próze – mimoděčnou parodií na feministický koncept deklasifikujícího, parataktického, chrlivě litanického modu psaní „a… a… a“. Metaforický inventář se pohybuje v osvědčené rovině růží a laní aktualizovaných o Angry Birds. Ačkoliv bychom autorce mohli přiznat určitou odvahu ve ztotožnění se s archetypem po všech stránkách lačné, ač stárnoucí ženy, je třeba říci, že služba ženskému pokolení je zde spíše medvědí. Kniha totiž naneštěstí těží svůj pubertální humor z leckde škodlivých stereotypů: mluvčí například deklaruje: „[d]eprese já zajím mňamkou,“ nebo si představuje, že „nahé – znásilněné slečně“ je „nekonečně“. Už svým názvem Kunsthysterik se sešítek zařazuje do dlouhé genealogie bagatelizování ženského odporu, traumatu a nenaplnění. Jinak než coby osobní laskavost nakladatele autorce tedy nemá sbírku smysl číst – avšak, jako všechna jí podobná díla, nám ukazuje, že na statusu autora je stále cosi přitažlivého. A je dobře, že je to tak; je dobře, že svoboda vydávat špatné knihy ještě stojí bok po boku svobodě vydávat ty nejskvělejší.

Věkově prostřední autorka Michaela Kašičková (nar. 1990) stojí mezi oběma zbylými i co do kvality. Zatímco Blanche Cutie na sebe průhledný pláštík lyrického subjektu obléká proto, aby s ním, skrze něj a navzdory němu flirtovala, u Kašičkové je tato hra na napětí mezi psychofyzickou autorkou a subjektem už o stupeň vážnější. Básně podané ve volném verši psané nespisovnou, leckde až hovorovou češtinou jen za použití občasné slovní hříčky zdůrazňují deníkový, konfesijní rozměr. Autorka jako by cíleně odhalovala ty nejchoulostivější a nejtrapnější aspekty svého života, zřejmě v jakési formě vymítání, distancování se, zoufalé snahy o zhodnocení depresivní banality každodenního života. Mezi asi nejzapamatovatelnější detaily patří příhoda s dívčím hovnem, které vyplavalo z výlevky na milence při ranním sprchování; či s babičkou, která vnučku přiotráví zkaženým masem, aby ušetřila. Největší kočka z tohohle kanclu je tragikomedií z života mladé ženy, která uvízla na prahu kompromisu, vštípeného jí generací rodičů a prarodičů, jež jsou už vůči němu zcela otupělé. Lyrická subjektka je vidí trpět, soucítí s nimi, nedokáže se jim však vzepřít a to ji – doslova – dohání k šílenství. Není ani šťastným kolečkem v korporátním stroji („‚Furt tě to baví v tom kanclu?‘ / Kejvu na souhlas, možná moc okázale / Strašně kecám / Lhářka prolhaná / ‚Je tam pohoda, můžu si i psát‘ / ‚Tebe to ještě nepustilo?‘ (překvapení, ironie, úšklebek) / ‚Ale jo, skoro úplně‘ / […] Ambice mám / a pak nemám / Jděte do háje / holky“ – z básně „Nepustilo!“) a není ani, jak ukazuje předchozí ukázka (a koneckonců kniha sama), úspěšnou, seberealizovanou autorkou.

Pokud nedávná kniha Viktora Špačka Nejasný rozměr (2015) zastupuje první generaci, jíž 90. léta přinesla deziluzi, Kašičková je na samém chvostu tenčící se demografické skupiny, které bylo podvolení se neoliberálnímu tunelování smyslu plošně vštěpováno. Plasticky tak ukazuje každodenní trápení plynoucí z internalizace očekávání shrnutých v Kadlecově triu „vztahy, sex, sebevědomí“ – kapitola vztahy: „nebo za mnou žádnej spolužák už příště nepřijde / a budu ve sračkách / až po uši“; kapitola děti: „jenže bych u každýho oka brečela jak mimino / že ještě nemám mimino“ (Jára Cimrman jistě tleská); kapitola sebevědomí: „To jsem magor? / A tys to nevěděla / mami“. Stigma duševních potíží se však nebourá; jinde subjektka nešťastně odmítá silnější dávku antidepresiv (je to však právě zkušenost z psychiatrie, která až sebemrskačsky celou sbírku rámuje). Košilatý obal, v němž své obrazné ledví Kašičková ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně, vystavila na odiv, rámuje obálka – zřejmě? – Viktora Puciho, jež bez uzardění vykrádá miniskandál s kosočtvercem Martina T. Peciny. Frivolní distance je ale spíše chtěná, zdánlivá. Nejde ani tak o smích přes slzy, jako spíš o slzy přes smích – jenže je to právě dovedná práce s emočním vydíráním, až sebeponížením, díky níž se soubor zapisuje do paměti. Je těžké sbírku kritizovat bez pocitu, že zároveň zatracujeme i osobou autorky – a s ní sebe. I když píšu tyto řádky, především bych jí přála úspěch.

Kristýna Montagová (narozená 1992) je z tria autorek tou nejmladší a také nejtalentovanější. Je rovněž autorkou, na niž zjevně schopnosti Petra Štengla, který je redaktorsky podepsaný pod všemi třemi knihami, nestačily. Na neuvěřitelných 104 stranách a ve třech oddílech představuje teprve čtyřiadvacetiletou autorku na ploše 80 (!) básní. Texty prozrazují, že se dosud realizovala i jako všímavá čtenářka, že disponuje citem pro jazykový paradox a zkratku („jakmile otěhotníš jednou / otěhotníš i pro druhé“) a na ploše sbírky se evidentně stylově vyvíjí. Básně v er formě jako celek konstruují heterogenní ženský subjekt, který vedle surové zkušenosti těhotenství, potratu, nikam nevedoucích souloží měnících se v letmé, nikam nevedoucí vztahy, rodinných konfliktů a jen náznakově zmíněného sebepoškozování tematizuje šířeji, jaké to je, poddat se sexualitě s fatalitou hrdinky Heleny z knihy Helena a touha Alexandra Trocchiho – nebo, jak parafrázovala Helène Cixous: řekni mi, co mám chtít, abych chtít směla. Zároveň a podstatněji se ale také dotýká světového dění: především třetí oddíl, reflektující pobyt v Turecku, stojí za pozornost. Zcela samozřejmě se točí okolo revoluce započaté kvůli kácení stromů na Taksim Square a kromě turečtiny cituje také z angličtiny[4] - v kontrastu s Kašičkovou, která performuje bezvýchodnost dosebeuzavření se v kokonu korporátního džobu, ukazuje sbírka Montagovou jako zcela samozřejmou a účastnou obyvatelku globálního světa. Montagová dovede ze své bolesti těžit způsobem, který jí v daných souřadnicích dodává mnohem obecnější výpovědní hodnotu. Zpětně tak vrhá i podstatnější světlo na téma ženské sexuality a plodnosti (paradoxně ze všech tří nejvíce tematizuje těhotenství, až v intencích metafory ženské produktivity – „sny ve kterých / v pět ráno porodíš, / v osm jdeš do školy. / chceš kojit – / jenomže tchyně, kterou / ještě neznáš, / kupuje sunar“).

Petr Štengl hraje už léta velmi nevděčnou a nedocenitelně zásadní roli nízkoprahového nakladatelství, které posloužilo coby odrazový můstek mnoha výrazným autorům: Janu Těsnohlídkovi, Alžbětě Stančákové, Ondřeji Buddeusovi, Miroslavu Pechovi. Zároveň (nejen) v péči Ondřeje Zajace, víceméně nepovšimnuto, pravidelně přináší do Čech překlady podstatných děl z bulharštiny, rumunštiny, albánštiny a polštiny. Je tedy nesmírná škoda, že nakladatel neprohlédl nutnost svěřit Montagovou zkušenějším rukám. Tři autorky na sebe navzájem vrhají světlo: první dvě má smysl interpretovat především prizmatem stereotypních očekávání, třetí z nich jimi nespravedlivě trpí, dalece je přesahuje a zasloužila si mnohem lepší uvedení na scénu. V rukou skutečně profesionálního redaktora by z knihy Příště to nenechat zajít tak daleko zmizely neobjevné texty a redundantní pasáže, díky čemuž by z ní lehce mohl být jeden z nejvýraznějších debutů roku a nominace na Ortenovu cenu. Nezbývá než doufat, že jakýsi polovičatý před-debut bude překonán druhým, který autorce spíše učiní zadost. Do té doby bohužel musí sloužit za příklad toho, že právě nedostatkem pozornosti budoucí sebevědomé, nesmlouvavé, experimentální autorky scházejí a zacházejí.

 

Olga Pek