Syrovým jazykem odvyprávěný, autobiografický příběh mladíka, který jako
slepý k houslím přišel k pozici ošetřovatele ve starobinci. V nastalé vřavě
zážitků zakouší pocity nejhlubšího osamění i osvícení, učí se, jak se umírá
a jak sám neumírat. Obklopený pachem smrti, desinfekce a ostrých parfémů
sester, obklíčený tlustými, plesnivými zdmi, močí a exkrementy, nalézá
lásku a krásu ve všem jmenovaném.

ukázka:

JÁTROVKA, SANITKA, BAŽANT

A smrtka na mě houkla téměř vzápětí, co jsme s Vencou na sesterně probrali prcání sestry Edity. Hečko na pokoji č.5 v přízemí dostal záchvat a zuřivě mačkal tlačítko, který měl namontovaný u stolu a to tlačítko rozbzučelo zvonek na sesterně a na schematickym panelu se rozblikala dioda u pokoje č. 5. Venca mrknul na ten panel a řek, ať tam skočim /že to je dole vedle vlezu ze dvora/ a zjistim situaci. A tak jsem sběhnul dolu a tam už mě na chodbě naváděl shrbenej děda, kterej divoce mával TADY, TADY a ukazoval holí, ale to už jsem šel podle řevu, protože Hečko se tam na gramofonu hroutil do stran a ruce mu visely dolu a bezmocně plandaly vzduchem a z úst mu tekly blitky a díval se na mě vykulenejma, vodnatejma očima a sípal:

- Sestru, sestru zavolej... sestru, zavolej sestru, DOPRDELE sestru, chci sestru!

Gramofon už jsem krátce vysvětlil, ale musim to asi ještě přiblížit, abyste nasáli atmosféru. Je to prakticky taková židle s hrncem v místě pod prdelí, kde normálně bejvá podsedák, takže chovanec může sedět klidně u stolu a cpát se rohlíkem a hovna mlaskavě padaj do toho hrnce. Uvnitř je po dně trochu vody smíchaný s desinfekcí, takže to krapet šplouchá. V místnosti už jsou na to všichni zvyklý, takže si v klidu čtou noviny nebo počítaj mouchy nebo prostě leží na posteli čelem ke zdi a maj zavřený voči. Teď ale nikdo nebyl klidnej...

Registroval jsem všechny ty poplašený tváře dědků, který ke mně vzhlížely jako k někomu, kdo to všechno vyřeší, ale mně bylo jasný, že to sám nevyřešim a tak jsem se otočil a běžel na kuřárnu, kde se zrovna všechny holky smály nějakýmu vtipu, nebo klepu, nebo co já vim, ale TEĎ, když mě viděly, okamžitě přestaly a vrchní natáhla krk a ruku s cigárem k popelníku připravená to cigáro zadrtit a vysypala ze sebe:

- Co se děje, Jirko?

- Hečko na pětce! Asi nějakej záchvat! Nevim, infarkt nebo NĚCO!

A vrchní praštila cigárem do popelníku, až se stoleček otřásl a po ní i ostatní sestry a vyběhly jak slepice z kurníku napadeným kunou. První běžela vrchní, přelezla dřevěný zábradlíčko, jako nějakej paragán a už to lupe po chodbě. Za ní ostatní holky. Nechal jsem je všechny přeběhnout kolem a sledoval, jak se jim ty zadky kroutí a pak se natřásaj dolu ze schodů do přízemí, kolem kuchyně až na pokoj s kolabujícím Hečkem. Na pokoji vrchní skoukla scénu a okamžitě diagnostikovala situaci.

-Je to žlučníkovej záchvat. Holky, studený ručníky, fofrem.

Viděl jsem, že je nasraná, protože před Hečkem se na stolečku válel vylízanej staniolovej obal od játrový paštiky a ona se k němu sklonila a temně pronesla:

- Pane Hečko, to je játrovka!

Ale Hečko byl v jiným světě. Zevnitř mu do těla zasazoval rány smrtelně dobrej boxer. Buch, buch, buch.... Sestry mu zatím čistily ksicht od blitků, přikládaly namočený ručníky na ledviny a na břicho a pak přinesly nějakou injekci, bodly mu jí do prdele, já s Vencou ho pomáhal zvednout /byl jako zatraceně těžkej třesoucí se žok masa/, mezi půlkama mu ještě visely nějaký hovna a hemeroidy, tak se ho snažily očistit navlhčenou plenou a on pořád hekal a sténal a říkal:

- Mně je blbě, bože mně je  blbě, mně je táák blbě... kurva, mně je blbě...

A pořád dokola... Tak jsme ho drželi v podpaží a snažili se zadržet dech, protože ty jeho sračky pěkně smrděly a občas na mě otočil ksicht ježatej odrostlym, melírovanym vousem a něco mi říkal a jeho jazyk na mě plival slova a zbytky blitků a pak se zas otočil na Vencu a plival to na něj a Venca potichu nadával, kurva neplivejte to po mě, do prdele.... Pak jsme ho zas položili na pojízdný křeslo vystlaný dvěma sněhobílejma plenama, zaslech jsem vrchní, jak říká sestrám:

- Holky, měly jste vzít nějaký horší, tyhle sou moc pěkný ještě...

No jo, ale všechno šlo tak rychle... kdo má čas počítat dukáty?  

Zatim se od vchodu rozeřval hlas:

- Sanitka! Sanitka!

- Jirko di tam!

Houkla na mě vrchní. U vchodu se o futra opíral saniťák, pupek mu vyjížděl zpod bílýho pláště jako nějakej masitej, bílej lalok. Zahalekal na mě.

- Nazdar mladej, je to na křeslo nebo nosítka?

- Já nevim, sedět může. Furt tu sedí.

Odpověděl jsem mu.   

- Tak poď se mnou pro trůn.

Rozkázal a vzal mě k sanitce zaparkovaný na chodníku a otevřel šoupací, boční dveře. 

- Vezmem tohle křeslo. No nečum na mě, vlez tam a vem to do teplejch, za ty madla.

A  já tam vlez a von to vzal vpředu a křeslo vyjelo po kolejničkách ven a bylo to fakt jako kdybysme nesli nějakej trůn. Navigoval jsem, ale z pokoje vyběhla sestra a mávala rukama. Sem! Tady! Rychle! Z kuchyně vykukovaly zvědavý kuchařský hlavy a ptaly se, co se děje.

- Hečkovi je blbě.

Sdělil jsem jim a ony se mezi sebou dohadovaly, kterej dědek to je. Kuchařka Marie to rozsekla:

- Ten tlustej žlučník z pětky přece! 

- Jo, ten, co nám posílá ty vzkazy, že se to nedá žrát, to naše jídlo? Tak ať zhebne debil... pojďte holky, brambory už budou.  

  Na pokojích byli všichni tichý jako pěny. Možná, když dokážeme bejt ještě víc potichu, smrt si nás nevšimne. Trůn jsme zaparkovali u Hečkova vozejku a Hečko se chytal pelesti postele a křičel:

- Kam mě vezete?! Kam mě vezete!

Ale to už jsme ho nakládali. Sestry mu mezitim navlíkly bílýho anděla, takže zasvítila jeho bílorudá opruzená prdel a záda plný skvrn a bradavic, mezi kterejma naskakovaly kapky potu a zvětšovaly se, až se utrhly a strhávaly další a slejvaly se v potůčky. Byla to pěkná fuška a sotva dosed, strašně se usral. Saniťák vzal nosítka vpředu a já s Vencou jsme se podělili o zadek. Hečko se na trůnu vzpíral v loktech a funěl a třás se jako sulc.

- Mně je špatně! Mně je špatně!

Procházeli jsme kolem kuchyně, odkud zase vykukovaly zvědavý obličeje kuchařek a když jsme prošli, za sebou jsem uslyšel hlas hlavní kuchařky směřovanej na vrchní sestru:

- Takže Hečkovo porce se ruší? Na jak dlouho to vidíš, Květo?

A vrchní jim řekla, že se pak staví.    

Zatim jsme s Vencou trochu laborovali s nosítkama před sanitkou, saniťák dirigoval, otočte se, musí to jít zadkem dovnitř, zasuňte to do tý kolejničky, kurva už ho neudržim, je těžkej jak prase, dělejte kurva! A Venca na něj zas:

- Se neposer, děláme to poprvý, máte jezdit dva!

A vopřel jedno madlo o podlahu a vylez nahoru a zabejčil a křeslo zapadlo do kolejniček a začal nadávat:

- Kurva! Moje záda. Doprdele! Se na to můžu vysrat!

Saniťák zatlačil a křeslo zajelo dozadu a cvaklo to a Hečko byl zaaretovanej, ale furt naříkal a Venca nadával a já jsem se posadil na nosítka, co tam byly, protože vrchní řekla: jeďte s nim a strčila Vencovi do rukou složku.

-Anamnézu dejte doktorovi na příjmu!

Venca se posadil vedle mě a saniťák za náma hlučně zasunul dveře a byli jsme zavřený uvnitř jak v nějaký pasti. Pak se ještě sanitka zhoupla, jak se pupkáč vepral vpředu na sedačku, a řek JEDEM KURVA a vyjel z chodníku do silnice a auta, co tam byly rozjetý, prudce s kvílením začenichaly čumákama k asfaltu a řidičům se orosily čela, kurva, to bylo o chlup a saniťák řek:

- Sanitka debilové, houkam čuráci...

A jeli jsme... Hečko se nakláněl v zatáčkách a sípal.

- Padam, Padam, Venco, chytej mě.

Tak jsem ho vždycky přidržel a jinak bylo ticho. A pak Venca řek:

- Pane Hečko, kurva, slíbil ste mi, že tu paštiku nesežerete na posezení! HLAVNĚ TO NA MĚ NEŘÍKEJTE VRCHNÍ! Jestli to na mě řeknete, už vám nikdy nic nepřinesu!

- Neřeknu, Venco, Vencí, neřeknu, ale Venco, Vencí bažanta. Chci bažanta!

- Nemam bažanta.

- Venco, Vencí bažanta! Potřebuju bažanta! 

- Nemaj tady bažanta. Budete to muset vydržet.

Ale Hečko chtěl furt bažanta.

- Nemaj tu bažanta, pane Hečko, musíte to vydržet!

Odseknul Venca nasraně. Sanitka jela, byla to ta stará 1203, ale houkačku měla, tak si na třech křižovatkách houkla a auta pokorně čekaly, až projedem. A Hečko furt chtěl toho bažanta a já jsem si řikal:

Kurva, ten chlap si s tim žrádlem nedá pokoj. A rovnou bažanta... copak jsme na nějaký myslivecký tancovačce? Překvapovalo mě, že mu na to Venca trpělivě odpovídá, že tu žádnej bažant není. Což bylo logicky naprosto správně.

Kde by se taky v sanitce vzal bažant. Vrtalo mi to hlavou, ale seděl jsem a mlčel. Asi je prostě úplně mimo.  A pak se pochcal na podlahu. Teklo to všude.

- Sakra, pane Hečko! Vy ste se pochcal!

Rozčiloval se Venca. 

- Venco já za to nemůžu, řikal jsem, že potřebuju bažanta! Už to nešlo vydržet... řikal jsem, že chci bažanta...

Naříkal plačtivě a trhal s sebou, jak na něj dorážela bolest. A ta bolest mu zasazovala údery jako boxer, kterej je schovanej uvnitř.

  Pak sanitka projela vrátnicí nemocnice už s vypnutou houkačkou a před nějakym vchodem zastavila a saniťák vylez a nadával.

- Kurva, všude samý chcanky! Kdo to, kurva, bude uklízet?

Venca vyběhnul ke vchodu, kde byly naštosovaný kolečkový křesla, jedno přivez a postavil ho vedle sanitky. Povytáhli jsme křeslo na kolejničkách až na doraz, provlíkly bicepsy jeho šíleně propocenym podpažim a švihem jsme ho přehodili.

Prostěradlo, kterym byl podloženej, bylo plný hnědejch šmouh a žlutý od chcanek.     

- Já za to fakt nemůžu, chtěl jsem bažanta Venco!

Naříkal Hečko s hlavou natočenou dozadu k Vencovi, kterej tlačil vozejk.  

- No jo, pořád, nechte už toho, měl tam mít bažanta, debil.

A saniťák někde za náma pořád nadával. Hečko furt hekal a přišel tam takovej vousatej prťavej zřízenec, kterej vypadal jako zakrslej čert a ptal se, co TO TU máme. Tak jsme mu předali Hečkovu A4 složku s anamnézou a Venca řikal Hečkovi:

- Chvíli si vás tu nechaj a za pár dní pro vás zas přijedem. Možná dřív.

- Venco, Venco, neopouštěj mě, já do nemocnice nechtěl. Ne, nemocnice ne, umřu tady!

Křičel a jednou rukou zašátral po Vencově ruce a chytil ho za biceps a stisknul ho svou masitou tlapou.

- Kurva, pusťte mě, au!

Zařval Venca a vytrhnul se mu a na ruce měl rudý šlice. A naříkajícího Hečka zatím odvážel vousatej, prťavej zřízenec a něco si brblal a pak se za nima zavřely dveře a my jsme stáli před příjmem a tam u zábradlí kouřili dva pacienti a prohlíželi si nás, jako nějakej přírodní úkaz a Venca si hodnotil ty šlice na ruce a říkal:

- Zkurvená játrovka! Kdybych to bejval byl věděl, žádnou jsem mu nepřines. 

Nemocnice pohltila Hečka a my tam zůstali sami a podzimní dopolední slunce se k nám namáhavě dralo přes zapálený koruny stromů.

- Hele, du si někam umejt tu ruku, je to pěknej hnus.

řek Venca.

Souhlasil jsem a došli jsme si umejt ruce na záchodky, co byly v přízemí před čekárnou ambulance. Hečko byl slyšet na celou vstupní halu i přes zavřený dveře ambulance a naříkal tam na celý kolo a nějakej doktorskej hlas se ho řvanim pokoušel uklidnit:

- Už je to v pořádku, bude to dobrý!

Pomyslel jsem si, že kdyby mě v takovym stavu přivezli do nemocnice, nevěřil bych mu... a Hečko mu asi taky nevěřil, protože jeho řev nás vyprovázel zpátky ke skleněnejm dveřím pohotovosti na čerstvej vzduch. Prošli jsme jima ven, do podzimního slunce a chvíli jen tak stáli. Bylo mi líto Hečka, bylo mi líto celýho vesmíru. Všechno tohle jednou skončí a všichni umřem. Vytáhl sem startky a jednu si zapálil.

- Tys ještě nepřestal? Měl bys s tim přestat.

Řek mi Venca.

- Myslim, že dneska to nebude.

Odpověděl jsem mu a po chvíli se ho zeptal:

- Proč chtěl, vole, pořád toho bažanta?

- Aby se moh vychcat ne, vole? 

- A co s tim má co dělat bažant?

- Jo táák. Chacha. Ty vole, seš tu už DVA DNY a nevíš, co je bažant!... Bažant je přece taková ta umělohmotná flaška na chcanky.... myslel jsem, že už to víš vole!

A smál se, jako kdyby mu někdo řek, že jsem jeho otec. Bažant, gramofon, zlato. Kam na tyhle názvy lidi choděj? Bažanta to nepřipomíná ani náhodou, zlato to nepřipomíná ani náhodou. Gramofon taky ne. Asi to nějak souvisí s poezií života.

Musíme vymejšlet laskavější pojmenovávání skutečnosti. Dumal jsem nad tim, během tý chvíle, kdy se mi cigáro propalovalo plícema k žaludku a mozku. 

- Ale tu paštiku... tu si mu koupil proč?

- Dal mi pade, vole, copak jsem moh odmítnout? Řikal, že jí nesní celou najednou, blbec... a vůbec, dej mi taky jedno.

Tak jsem mu dal taky jedno a opřeli jsme se na chvíli o zábradlí a nechali se hladit od podzimního slunce a poslouchali ptáky, co to tu ještě nezabalili a neodletěli na jih.

Venca řek:

- Doufám, že to nebudou nějak vyšetřovat. Eště tak mít kvůli němu nějakej průser.

- Nevypadal, že tě práskne...

- No jo, ten mě asi nepráskne, ale co vostatní dědci? Ty to viděli...

- Tak se přiznej.

- Ty si debil. Zatloukat budu.

Nevymlouval jsem mu to. Ať si každej dělá co chce, když neprcá děti...

- Voni ale asi nic neřeknou, nepřines bych pak nic ani jim.

Spokojeně se zazubil Venca po chvíli přemejšlení a vypouštění tabákovýho dýmu. Určitě.  

- Rozjíždíš tam takovejhle byznys, jo? Smi neřek.

Nahodil jsem.

- Tak někdo to dělat musí... socka jim chodí nakupovat jednou tejdně... a voni maj furt nějaký choutky. Dávaj mi mastný dýška... vždyť ten žold stojí za hovno, uznej vole...

Uznal jsem to. Ale když člověk bydlel u rodičů a chlastal skromně, dalo se to.

Vykouřili jsme cigára a vydali se pěšky na cestu zpět. Cestou jsme se stavili v hostinci U města Prahy, kterej byl skoro při cestě a dali si jedno točený. Nějaký štamgasti glosovali naše hadry:

- Hele, bílý vrány, dejte si s náma panáka! Ste z nemocnice? Jak de umírání? Chachacha...

Mně to přišlo zajímavý, cejtil jsem se jako součást něčeho většího..., ale Venca jim řek, ať dou do prdele TAKY NA VÁS DOJDE a pili jsme svoje jedno u pultu.  

- Stejně je to ale debil, ten Hečko.

Vracel se k tématu Venca.

- Tak mu to nenos, ne?

- Copak to de? Vždycky mě ukecá a strká mi prachy, úplně žadoní, měl bys vidět ten jeho pohled, to je jak prosebník v kostele...

- Si byl někde v kostele?

-Ne...

...

- Hele a co kdyby umřel? 

- Neumře. Vono ho to zase přejde.

Pak se zamyslel a řek:

- A i kdyby? Chtěl to sám! To máš jako s feťákama, dealer za to nemůže, když se předávkujou, můžou si za to sami... chacha... to je dobrý...jsem dealer....masodealer... hehe.

Tim sme to uzavřeli a shodli se na tom, že stejně na něco všichni umřít musíme a pravidla a zákony nám můžou bejt ukradený, vlastně, hlavní je mravní zákon v nás a hvězdnej poklop nad náma a dali sme si ještě jedno a pak valili zpátky do starobince, kde už byl klid a všechno bylo uklizený, jako kdyby se nic nestalo. A Venca řek vrchní:

- Hečka si tam nechali, prej dají vědět.

A šel umejvat stolečky a já mazal do prádelny, kde na mě čekal rozpaženej Ježíš.

Myslel jsem na to, že jízda sanitkou je vlastně fajn, když nejste ten, kterýho vezou. Myslel jsem na to, že pochcat se je snadný. A taky na to, že játrová paštika může člověka přizabít, což je dost zajímavý. To sou furt drogy, drogy, ale vo játrovce se v médiích nemluví. 

PROBLEMATIKA VEGETARIÁNSTVÍ 2  

Hečko se po pár dnech zase vrátil.

- Vypumpovali mi tam žaludek, Venco a žral jsem jen suchary.

Říkal mi.

- Já jsem Jirka, Venca tu dneska není. Měl službu o víkendu.

- Dyk já vim. Mi přijdete klucí  stejný, jak nosíte ty bílý hadry. A kdy přijde?

- Ve středu.

- Aha, no to je škoda... hele Jirko, nesběhnul bys mi do masny, mám strašnou chuť na jitrnici, rozumíš... něco pořádnýho k jídlu. Díval se na mě lačně a vysvětloval, že ho tam úplně vyhladověli... a strašně zhubnul a je nějakej slabej, že nemůže ani myslet ani noviny si číst, že sice do nich kouká, ale nic nechápe. Nebyl čas na kritický soudy, tak jsem mu jenom řek, že jsem vegetarián a moje morální principy mi nedovolujou vlízt do masny. Koukal smutně. Pak jsem šel dědovi Víznerovi u vedlejšího kavalce dolejt čaj a on mě chytil kostnatou rukou za prsty, přitáh si mě a řek:

- To jste mu pověděl mazaně!

- Ale já fakt nejim maso.

Bránil jsem se. 

- Já vim, já vim, jste dobrej člověk.

Zatřásla se mu hlava až mu v ní mozek lítal a jeho emeritně profesorský voči se zamžily. Vypad jsem z pokoje se slovy, CHCE JEŠTĚ NĚKDO NĚCO?

Nikdo nechtěl nic. Jenom Hečko se na mě díval jako na někoho, kdo neumí lhát a Vízner jako na někoho, kdo lhát umí. Od tý doby mě Hečko neměl rád a Vízner mi dával bonboniery, který mu přinesla soldateska jeho příbuznejch, když ho přišla skásnout o pozůstalou část důchodu. Ale vo těchle kurvách až jindy.

…