pokřtíme 2 knihy:
knihu Jana Sterna: Bestie a orgie a mojí: Kurzy umíráné.
Zvu Vás všechny srdečně.

V šikmý ulici (črty)
Ivan Jemelka
Běžná cena: 160 Kč
Kupte u nás za: 128 Kč
Rok: 2015

Anotace:

Soubor kratičkých příběhů psaných svérázným poetickým stylem, které se většinou odehrávají v Šikmé ulici a jejím okolím. Na malém prostoru a úsporným způsobem autor popisuje svět mezi Fuksovými sady, několika ulicemi a hospodou U bojovníka. Čtenáři svěřuje nálady, pocity a myšlenky, které se ho přitom zmocňují. Činí tak s důrazem na skromnost a neokázalost. Někdy jde jen o zábavný postřeh, jindy o hlubší, meditativní podtext. Okouzlení ženským tělem, sexualita a erotika jsou přitom častým námětem jeho básnivých vyprávění. Vede je běžným hovorovým jazykem, který sem tam přechází do argotu. Nejedná se ale jen o nějaký místní dekameron.  Ve stručných historkách zní i kritický tón vůči přítomnosti, z níž se vytrácí lidskost.

ukázka:

Beze slova

Někdy chodím běhat do Fuksových sadů. Tam, kudy kdysi chodila kněžna Natálie Mooshabrová na péči o matku a dítě. Po parku ale klušu, jenom když je zavřená běžecká dráha na atletickým stadionu K. Lhotáka na kopci. To, když jsou tam závody horkovzdušnejch balónů. A včera zase byly. Tak jdu pomalu nahoru naší Šikmou ulicí.  Při tom se rozcvičuju. Pak kolem cukrárny U Milušky, kde zrzavá slečna, co jezdí v Subaru WRX

Recenze:

Tvar: listopad 2015

Elegie starého beatnika

Hrabalovská reinkarnace v jednom pozdním debutu ★★★

Ivan Jemelka se dosud prezentoval pouze jedinou publikovanou povídkou v Divokém víně (65/2013) a prozaickými črtami v Psím víně (69/2014). Stran psaného slova ji­nak vždy byl a stále ještě je aktivní zejména coby novinář, komentátor českého politického dění a parla­mentní zpravodaj. A teď, ve svých dvaašedesáti letech, se konečně dočkal svého pozdního debutu. Vydal jej ve svém nakladatelství Petr Štengl, nese titul V šikmý ulici a je pozoruhodný zejména tím, že ač výsostný novinář, novinářské prostředí a vše s novinařinou související autor směle ignoroval a pustil se do svébytné prozaické práce. A kupodivu, anebo možná ne, vzniklo více než dobré čtení, které dá svým duchem vzpome­nout na český underground se všemi jeho hospodskými mikro­světy a legendárními postavami, ale i antipoetickým, neohoblova­ným jazykem.

Všech bezmála šedesát textů lze samozřejmě číst jako samostatné miniprózy, záznamy myšlenek, pocitů a událostí. Svou sevřenou, striktně dodržovanou formou, která rozsahem nikdy nepřekročí rámec jedné stránky, někdy ani její poloviny, se však stávají součástmi většího příběhu. Texty svým způsobem tvoří novelu, jejíž děj se točí okolo vypravěče, typického outsidera pokročilého věku, avšak velmi dobrého pozorovacího talentu a ještě pořád plného síly, zejména co se popíjení a svádění žen týče. Mezi celou řadou téměř snových pasáží či zcela přízemně popiso­vaných sexuálních prožitků, které stejně vždy doprovází nějaké to pivo, se jakoby mimochodem dovídáme o tom, jak se vypravěč dostal do bytu v Šikmé ulici, který začne sdílet s dědou, co ale není jeho děda, nýbrž starý pán, který byl ve vězení, rodina ho zavrhla a on se trochu zbláznil, a tak si do své samoty nastěhoval našeho hrdinu. Pánové spolu tvoří velmi nesourodou a vlastně poměrně komickou dvojku, ačkoli se ve vypravěčových historkách příliš nepotkávají. Jejich byt je v pod­statě ohniskem vyprávění; odsud vypravěč buď jenom kouká z okna, což, jak se ukáže, je velmi inspira­tivní. Ale nejčastěji odsud vyráží na své tahy k hospodě U Bojov­níka, případně na pivo v kelímku do Fuksových sadů.

Jemelka velmi zajímavě pracuje s prostorem a městskými kulisami. Svůj příběh zasadil proklamativně do Prahy a velmi často jeho vypravěč pouze popisuje, jakými ulicemi prochází, kam míří, které hospody navštěvuje, jak vypadá okolí. Vytváří tak iluzi naprosto dokonalého místopisu. Ovšem jen do chvíle, kdy začnete některá místa na mapě Prahy hledat. Zjistíte, že v jeho akčním rádiu je reálná pouze Šikmá ulice. Fuksovy sady budou zřejmě Pražačka, stejně jako stadion K. Lhotáka, ale možná i úplně něco jiného. Nicméně, pomineme‑li mírně enigmatickou hru s prostorem, dává tímto stylem vzpomenout na jiného milovníka svého bezprostředního okolí včetně tamních hospod — Egona Bondyho.

S undergroundovým stylem má však společného mnohem víc než jen způsob popisu okolí. Je to především styl vyprávění, úsečné věty, striktně hovorový jazyk, překvapivé pointování příběhů, vycházející ovšem z prostého žití, ne z poetického kalkulu. Jeho hrdina se drží při zemi a de profundis také komentuje dění okolo sebe nebo své vlastní jednání. Jeho svět by se mohl jevit jako plný nadržených paniček, které se mu daří obšťastňovat. Mohl by se jevit jako plný přátelských setkání u piva v partě s milou hostinskou Maruš. Za touto zdánlivou ne­komplikovaností je ale smutek ze samoty, který vede k hrdinským představám. Jemelkův hrdina mluví klidně, snad až rezignovaně, ale přesto stále toužebně, pábitel­sky. Jednotvárný život, který plyne jaro, léto, podzim, zima, stejně, jako jsou pojmenovány jednotlivé části prózy. Jemelkův vypravěč a hrdina v jedné osobě je něco jako zestárlý beatnik, jehož bopem je cinkot sklenic piva říznutý ruchem ulice a hospody a na cestě je už jenom v okolí Žižkova.

Dominik Melichar

Ivan Jemelka: V Šikmý ulici, Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2015