–––
Ukázka:
Pražský Micro-festival (PMF) vznikl ve snaze o obnovení Pražského
mezinárodního festivalu poezie (Prague International Poetry Festival), který se
konal v roce 2004. Ten představoval přelomovou událost na úrovni současného
Festivalu spisovatelů Praha a hostil přes čtyřicet spisovatelů z více než dvaceti
zemí. Vlastní historie PMF se však datuje od dubna 2009, kdy skupina básníků
z Austrálie (Pam Brown, Mike Farrell, Phil Hammial, Jill Jones) a z Irska (Trevor
Joyce, Maurice Scully) navštívila Prahu díky fi nanční podpoře Australské rady
a irského Ministerstva zahraničí. Za spoluúčasti britského básníka Kevina
Nolana a skupiny místních českých i anglicky píšících autorů se tato společná
týdenní návštěva stala prvním ročníkem Micro-festivalu. V roce 2010 na něm
vystoupili autoři jako (nedávno zesnulá) Hana Androniková, Catherine Hales
(Německo), Jason Mashak (USA), Sara Quiroga Navarro (Francie), Ryan Scott
(Austrálie), Marcus Slease (Irsko), Donna Stonecipher (USA), Richard Tipping
(Austrálie) a Jaromír Typlt. Od samého počátku si PMF kladl za cíl poskytnout
komunikační platformu básníkům, kteří se pohybují vně okruhu již existujících,
převážně komerčně zaměřených literárních podniků. Naproti tomu PMF se
z podstaty profi luje jako menší festival, který ve spolupráci se studenty a nadšenci
pořádají samotní autoři pražské literární scény, je zcela nekomerční a nabízí ty
nejlepší z místních anglofonních spisovatelů spolu s básníky a prozaiky z Čech
i zahraničí.
Antologie, kterou zde předkládáme českému čtenáři, je dokumentem třetího
ročníku PMF, jenž se konal 13.–18. května 2011 v pražské kavárně a galerii Krásný
ztráty. Tento ročník byl v dosavadní historii festivalu výjimečný hned v několika
ohledech. Podařilo se zajistit účast třiadvaceti autorů z osmi zemí světa, čtení
probíhala výhradně dvojjazyčně (překlady jsme zajistili spolu s Terezou
Novickou a Olgou Pekovou), takže přilákala nejen anglofonní obecenstvo,
a navíc je doprovázela celá řada doplňkových akcí: křty nových publikací
produkce jak domácí (Litteraria Pragensia Books, Nakladatelství Petr Štengl),
tak zahraniční (londýnské nakladatelství VEER Press, amsterdamský časopis
Versal). Na křtu druhého čísla časopisu VLAK a publikace From a Terrace in Prague
(překladové antologie v Praze napsané či o Praze pojednávající poezie 20.
století) poté vystoupilo nespočet přispěvatelů, kteří se na těchto nových titulech
autorsky podíleli. To vše i díky mediálnímu partnerství festivalu s časopisem Psí
víno přidalo celému festivalu na přitažlivosti a pozornosti.
Přestože hlavním estetickým měřítkem výběru byl u PMF vždy důraz
na inovativnost a experimentálnost představované tvorby, měl třetí ročník
festivalu i rozměr tematický. V hledáčku PMF se ocitla nová tvorba, která
se vědomě drží mimo hranice ofi ciálně uznávané literatury tak, jak ji určuje
především angloamerický vydavatelský průmysl. Festival se hned první večer
zaměřil na prohloubení diskuse o takzvané „translokalitě", tj. tvorbě mimo
rámec národně vymezené literatury, jež v současném čím dál globalizovanějším
světě hledá možnosti široce kosmopolitní poetiky. Festival tak otevřela panelová diskuze na téma translokalita v současné anglofonní poezii. Diskusi vedli Louis
Armand (Praha), Megan M. Garr (Amsterdam), Donna Stonecipher a Alistair
Noon (oba Berlín), moderace a tlumočení jsem se ujal já.
Alistair Noon a Megan M. Garr se na úvod pokusili o kritické prozkoumání
tématu z vlastní pozice anglofonních básníků působících v cizojazyčném prostředí.
Důvodů, proč poezie setrvává v archaickém sepětí s „národem" i v 21. století a éře
Facebooku, Youtube, McDonald's a eura, je totiž stále dost: od těch jazykových
(překladem vzniká zpoždění v recepci; jazyky jsou navíc stále děleny na majoritní
a minoritní) přes fi nanční (většinu grantů v oblasti poezie udělují kulturní
instituce, jejichž zájmem je podporovat spisovatele z vlastního národa či státu)
až k institucionálním: literatura ve školních osnovách je nadále silně zakořeněná
zejména coby literatura národa a pro národ. Podle Noona tak kategorie národa
a národní literatury zastiňuje další možné způsoby třídění poezie: například
na poezii psanou autory s vysokoškolským vzděláním či bez něho, na poezii psanou
muži a ženami, či na poezii psanou těmi „doma" a těmi, jejichž každodenní život
i tvorbu utváří zkušenost s jiným jazykem a státem. Právě tuto poezii navrhuje
Noon označit pojmem původně antropologickým jako poezii „translokální",
jejíž Sitz im Leben se formuje na základě tří zásadních problémů: a to publika,
recepce a publikace. Problémem publika se rozumí otázka, pro koho translokální
básník vlastně píše, jaké společně sdílené povědomí, např. o topologii města/
místa, z něhož/o němž píše, může u čtenářů předpokládat, a co je naopak třeba
vysvětlit či dokonce potlačit. Vzniká tak napětí mezi požadavkem poezie coby
„zhutnělého, stlačeného" jazyka a pravděpodobným kulturním zázemím jejího
předpokládaného publika. Co se recepce týká, čelí translokální básník kromě
potíží estetické povahy (např. nebezpečí exotizace vlastní žité zkušenosti) také
– alespoň v Noonově domovském kontextu Velké Británie – rozpakům ze strany
ofi ciálního „národního" literárního establishmentu. Ten se často zdráhá přijmout
v zahraničí psanou poezii za „vlastní", což se odráží například v tom, že jedním
z kritérií valné většiny britských literárních ocenění je autorova adresa trvalého
pobytu na území Velké Británie. Publikace jde ruku v ruce s recepcí a praktické
problémy (především s vydavateli jak v zemi domovské, tak i hostitelské), kterým
autor pobývající mimo domov musí čelit, netřeba dopodrobna rozepisovat.
Donna Stonecipher poté přispěla několika vlastními zkušenostmi
s rozporuplnou reakcí na svou poezii jak ze strany domovského amerického
publika, tak i ve svém novém domově – kosmopolitním Berlíně. Spolu
s Noonem poukázala na skutečnost, že translokalitu lze vztáhnout k dějinně
dobře známému fenoménu literárního exilu, ať už vynuceného či dobrovolného
(od Ovidia po Joyce), ale také k poetice různohlasí a polyglotismu, která je poezii
vlastní od jejích starověkých kořenů. Jazyk anglofonní poezie, od Chaucerovy
středověké makarónštiny přes Eliotovu Pustou zemi až k dnešní angličtině coby
současné lingua franca, byl vždy dějinně translokální, tedy procházející „napříč
místy" v rámci jazyka i mimo něj.
Úvahy Megan Garr se nesly v duchu kritiky dosavadního myšlení o daném
jevu. Recepce translokální literatury se podle ní často omezuje na vztah mezi autorem a jeho vyprávěním – tak se hlavním tématem textů, ve kterých např.
obyvatel Prahy amerického původu předkládá výjevy z pražských ulic, stává jaksi
předem prostředí, do něhož jsou tyto texty zasazeny. Takové pojetí podle Garr
redukuje soběstačnost samotného textu a dělá z něj buď pouhý kus autorova
životopisu, nebo jakousi narativní sondu do exotična – v obou případech však
estetické měřítko ustupuje do pozadí. Dále se Garr zamyslela nad tím, jak
koncept translokality vrhá nové světlo na lokalitu jako takovou – na základě
kolika různých vlastních „umístění" (v rámci jazyka, národa, tradice, genderu,
sexuální orientace) poezie každého básníka vzniká. Vyjádřila tak přesvědčení, že
translokální (nebo relokovaní, „znovu-umístění", jak je zve Garr) básníci mohou
nabídnout mnohem více než jakési manifesty a nespočet básní o pouličních
trzích v cizích městech; mimo jiné může jejich poezie být vhledem do vnitřního
uspořádání translokální poetiky, kterou v poezii jako celku nacházíme všude, byť
vskrytu. Příspěvek uzavřela slovy: „My všichni jsme dnes translokální. Jinak to
nejde. To, co je lokální, lze v dané zkušenosti odlišit od globálního čím dál tím
hůře. Zůstal ještě někdo nedotčen světem?"*
Louis Armand tyto praktické aspekty posunul do teoretičtější a historičtější
roviny. Dle jeho názoru si je předně potřeba uvědomit, že jazyk poezie coby
odchylka od běžné komunikační funkce je vždy nějak „cizí", ať jej (po vzoru
formalistů) chápeme jako defamiliarizaci či nikoli. S odkazem na lacanovskou
psychoanalýzu a derridovskou dekonstrukci též vyzdvihl, že poezie v tomto
svém „odcizování" představuje literární zkoumání psychologicko-fi losofi ckých
tradic, vycházejících z přesvědčení, že každý jazyk, i ten „vlastní" či „rodilý",
je lidskému subjektu vždy nějak cizí – ať následkem složitého procesu jeho
osvojování, nebo díky skutečnosti, že je to právě jazyk, který člověka defi nuje jako
subjekt, a dle slavné defi nice též vymezuje hranice jeho světa. Závěrem jsme spolu
s Armadem poukázali na skutečnost, že praktická, žitá translokalita je výsledkem
historického vývoje angličtiny coby imperiálního jazyka. Tedy na to, že samotná
možnost hovořit o básnících usídlených v Berlíně, Amsterdamu či Praze, kteří
píší ve vlastním jazyce pro obecenstvo jak v zemi domovské, tak hostitelské, je
dána postavením angličtiny coby esperanta současného globalizovaného světa.
Aby se Josef Škvorecký či Ivan Blatný během svých anglofonních exilů ke své
kanadské či britské žité zkušenosti vztahovali v češtině a zároveň se tak obraceli
na místní obecenstvo, je představa nemyslitelná jen z čistě historicko-politických
důvodů. Translokalita, ať ji chápeme teoreticky jako Armand či prakticky jako
Garr, je však relevantní pro poezii jakéhokoli jazykového či národního původu.
Právě překlad, jak během diskuze i celého festivalu opakovaně zaznívalo, je
jedním z nezbytných prostředků a nástrojů translokality, neboť jako transversála
spojuje dvě místa, dva jazyky, dvě tradice, napříč jejich vzájemnou odlišností
a vzdáleností. Editoři by tak rádi tuto antologii překladů pojali jako příspěvek
k tomu, co si organizátoři PMF vytyčili za hlavní úkol: prohlubovat komunikaci
* Esej v plném znění vyšla v časopisu Psí víno č. 58 v překladu Ondřeje Hanuse. Viz Garr, M. M.:
Jsi tam, odkud já odešla: Translokálnost a poezie, in Psí víno, 2011, č. 58, s. 40–41.