969 SLOV O PRÓZE MAX ŠČUR: KULTURTRÉGER, NAKLADATELSTVÍ PETR ŠTENGL, PRAHA 2013
Při četbě Ščurovy knihy mne přepadlo déjàvu: pocit něčeho již dříve prožitého, přesněji čteného. Jenže on to nebyl ani tak pocit, jako spíše reálná vzpomínka na léta normalizační, kdy byla česká literatura podle loajality k režimu cenzory rozdělena na tu, která se směla v Československu vydávat, a tu, která vyjadřovala opoziční názory, a proto vycházela jen v zemích, kde svoboda tisku byla samozřejmostí, případně se opisovala na psacích strojích. Už tehdy mne zajímalo, jak asi překlady této literatury vnímají čtenáři za hranicemi, pro které je každodenní život v mechanismech reálného socialismu něčím hodně vzdáleným, nepochopitelným, ba absurdním. Nuže, Ščurova nevelká knížečka nám po více než dvou desítkách let umožňuje tuto situaci prožít, a to navíc v opačném gardu. Dnešního českého čtenáře totiž staví do obdobné pozice, v jaké byl kdysi zahraniční čtenář knih českého exilu a disentu.
Obálka knížky Maxe Ščura prezentuje jako běloruského básníka, jenž se narodil v roce 1977 a od sklonku devadesátých let trvale žije v Česku. Píše přitom nejen ve svém mateřském jazyce, ale rovněž česky – pokud tomu tak je, tak musím smeknout klobouk, neboť Ščur „umí“ češtinu kultivovanou, čtivou a pracující s jemnými nuancemi jazyka, včetně podtextů a ironie. Svým tématem je však Kulturtréger prózou jednoznačně běloruskou. Ač datován rokem 2013, prezentuje autorskou vzpomínku na polovinu let devadesátých, kdy si v nejmenované zemi svou moc upevňoval nejmenovaný prezident-diktátor, navazující na sovětskou tradici vlády a její formy manipulace se společností; běloruský čtenář by přitom pravděpodobně byl schopen z dílčích narážek na události v pozadí hlavní linie vyprávění identifikovat i konkrétní historická data.
Na adresáta českého nicméně Ščurova próza dýchne především svou schopností přesvědčivě evokovat myšlenkový obzor lidí, kterým je dáno žít ve společnosti prostoupené absurdními mechanismy mocensky udržované loajality vůči režimu a s tím spojeného špiclování, donášení, prospěchářství, sebekontroly, pokrytectví, amorálních her a předposranosti. Nemalou roli v jeho výpovědi pak hraje i hodnotový protiklad mezi realitou života „doma“ a výpravou za hranice všedních dní „tam venku“. Atmosféra Ščurem popisované společnosti je ostatně hodně podobná tomu, co jsme kdysi prožívali u nás, má však i svá specifika.
Ústřední postavou jeho (autobiografického?) vyprávění je opozičně smýšlející mladý muž jménem Singer, jenž byl při některé z protiprezidentských demonstrací víceméně náhodou zatčen a pár dní vězněn. Českého čtenáře přitom může překvapit fakt, že mu to nezkomplikovalo život, ale naopak mu to paradoxně otevřelo nové příležitosti. Nejenže se stal společensky zajímavějším, ale lidem spoluutvářejícím systém také poskytl možnost jeho prohřešek exemplárně tolerovat, čili zřetelně demonstrovat svou benevolenci a snad i skrytou podporu.
Pro konstrukci Ščurovy prózy je důležité, že tato reakce na uvěznění Singerovi otevřela rovněž možnost vycestovat s pěveckým sborem do západní Evropy, konkrétně do Holandska. Osu autorova vyprávění tak utváří hrdinovo putování „říší za zrcadlem“, tedy zdařilé vylíčení pocitů toho, kdo poprvé vidí na vlastní oči něco, co doposud znal jen z filmů a knih. Pro mne osobně tedy Ščurova próza vyjadřuje onen údiv, který jsme kdysi prožívali i my, když nám bylo po překonání mnoha zábran povoleno na chvíli vykročit za železnou oponu a spatřit život, který je tak podobný tomu našemu, a přece zcela jiný.
Ščur si je ale také vědom, že člověk prožívající cestu do zahraničí jako unikátní záležitost ostřeji vnímá také konfrontaci rozdílných kultur a hodnot, které takováto výprava přináší. Jeho hrdina si totiž svou zemi veze s sebou. Je přítomna ve starém a rozpadajícím se autobusu, s nímž pěvecký sbor putuje po cizích městech, a je zosobněna také samotnými členy souboru. Ti autorovi představují jakýsi sociologický vzorek: od protekčních holčiček a prapodivných chlápků, kteří mohou být stejně tak představiteli tajné policie jako domácí mafie, přes rozmanité parazity, donašeče a povrchní konzumenty, již jsou na Západě okouzleni především nabídkou nedostupného zboží, až po lidi schopné hlubší myšlenkové reflexe. Domov je však přítomen i v hrdinovi samém. Jeho seznamování se s cizí zemí a jejími obyvateli tak rodí údiv, obdiv a závist, ale také kritický odstup. Ten se objevuje zejména ve chvílích, kdy je konfrontován s naivitou domorodkyně, která je nadšena, že se může oddat někomu ze země tak podivné a exotické, a proto se jej snaží přesvědčit, aby emigroval. Její snažení mu je nepříjemné už proto, že on sám problém, zda se má vrátit do vlasti, v níž ho nečeká nic dobrého, řeší. A ironik Ščur jej dokonce přivádí až do situace, kdy těsně před návratem zajde na policii, aby požádal o azyl. Díky náhodě se tam však setká s krajany, a když vidí, kdo z jejich výpravy volí emigraci, je si jist, že on sám něco takového nemůže udělat. Není to však osvícení a happy end ve stylu Občana Brycha, neboť autor silně tematizuje hlídací psy na hranici i konopí, které hrdina jako symbol svobody pro sebe a přátele pašuje. K happy endu má blíže druhá, sekundární, milostná linie autorova obratného vyprávění, postavená jako hrdinovo postupné sbližování s jedinou milováníhodnou ženou ve výpravě, ale i s touto láskou autor v posledních větách příběhu rychle zúčtuje.
Jako pamětníka dávných časů mě Ščurova výpověď spontánně oslovuje, neboť autorovo vyprávění má pro mne nádech „bejvávalo“ a – zaplať pánbů – už není a snad ani nebude. Nevím ovšem, jak tento text může číst někdo, kdo nemá osobní zkušenost s životem v socialismu a se zázrakem, jímž bylo pracně získané povolení vycestovat. Někdo, pro koho je hranice mezi státy jen fiktivní čarou na mapě, kterou lze podle vlastního rozhodnutí překročit kdykoli, a to rychlostí sto dvacet. Přesto doufám, že i on si díky autorovu smyslu pro kresbu povah uvědomí nebezpečnou specifičnost obdobných autoritativních režimů a také to, jak tyto systémy deformují každodenní život a běžné myšlení člověka. Anebo si alespoň připustí, že my dnes už za hranice nevyjíždíme v roli udivených exotických Zulukafrů, které je třeba zachraňovat. Skoro bych tedy Ščurova Kulturtrégera doporučil jako povinnou četbu všem, jimž se stýská po normalizačním bezčasí a izolaci od ošklivé Evropy, co prý nemá jiné starosti než nám opakovaně škodit.
Pavel Janoušek