http://www.iliteratura.cz/Clanek/31841/muresan-ion-et-al-konec-slavnosti-4-soucasni-rumunsti-basnici
Text vyšel v časopise Plav 7/2013
Konec slavnosti
Dora Tichá
Konec slavnosti (4 současní rumunští básníci).
Z rumunských originálů přeložily Jarmila Horáková, Jitka Lukešová a Libuše Valentová.
1. vydání. Praha: Petr Štengl, 2013. 100 stran.
Dominique se mě včera zeptal, jaké věci spojují mě, spojují nás, rumunské spisovatele. Po čase mi někdo vynadá, že nehájím národní specifičnost.
(…)
Jsi pro rumunskou poezii nebo pro poezii?
Tak řekni!
Simona Popesková, básnířka původem z Bukurešti, sice nechává otázky otevřené, ale její názor je jasný: básník není definován ani zavázán svojí národností. Autorce jen pramálo záleží na tom, z jaké země tvůrce té či oné básně pochází. Otázka identity, především té spisovatelské, ji nicméně zaměstnává dost intenzivně, v čemž se ostatně podobá nejen mnoha dalším současným rumunským básníkům, ale i prozaikům. Toto zkoumání identity v rumunské literatuře jistě souvisí do značné míry se skutečností, že její velmi významnou součást představují exiloví autoři; ze současných prozaiků zmiňme např. Dumitru Ţepeneaga (Francie) nebo Normana Maneu (USA).
Jakákoli obecná tvrzení o „rumunských básnících“ budou vždy zavádějící. Na druhou stranu, vezmeme-li v úvahu množství rumunských knih, které v Česku vyšly, nová básnická sbírka je nutně reprezentativním vzorkem toho, „jak se v Rumunsku píše“, ať chceme nebo nechceme. Několik generalizujících postřehů týkajících se této otázky nás tudíž nemine.
Konec slavnosti je druhá rumunská básnická sbírka, která v češtině vyšla od pádu komunistického režimu. Pokud necháme stranou překlady několika básní, které se objevily porůznu v kulturních periodikách, jedinou dosavadní básnickou publikací byla Tahle čtvrť je naše (2008), poměrně rozsáhlá antologie, v níž se představilo osmnáct současných básníků, z nichž patnáct píše rumunsky a tři maďarsky. Útlý výbor, který se díky nakladatelství Petr Štengl českému čtenáři dostává do ruky nyní, obsahuje básně čtyř autorů, Ioana Es. Popa, Iona Mureşana, Nicolae Prelipceana a již zmíněné Simony Popeskové. Nakladatelství Petr Štengl je poměrně mladé, funguje od roku 2009. Jeho zakladatelé, Jan Těsnohlídek ml. a Petr Štengl, na svých internetových stránkách uvádějí, že se zaměřuje především na „vydávání původní české a slovenské poezie i prózy, ale i na vydávání překladové beletrie“. Oba nicméně působili jako redaktoři časopisu Psí víno, jehož zaměření na současnou poezii dává tušit, proč se vydání sbírky Konec slavnosti ujali právě oni.
Redaktor Ondřej Zajac měl při výběru autorů a básní do sbírky Konec slavnosti k dispozici poměrně velké množství překladů, které zazněly při různých dnech poezie nebo je překladatelé měli zkrátka v šuplíku. Proč tedy zvolil zrovna tyto čtyři autory, v čem jsou reprezentativní a co je spojuje?
Na první pohled v podstatě nic. Každý z nich je silnou osobností s jiným tematickým zaměřením. Za povšimnutí stojí, že ačkoli jde o současné básníky, ani jeden z nich není mladý, začínající autor. Nejde tudíž o mladou generaci, ale o básníky, kteří jsou stále při tvůrčí síle a mají v současném literárním dění silný hlas. Ačkoli v rumunské poezii existovalo a existuje mnoho básnických uskupení, pojmenovaných například podle let, do nichž spadá jejich stěžejní tvorba (nouăzecişti – devadesátníci, douămiişti – ti po roce 2000)1, autory z Konce slavnosti do žádné skupiny zařadit nemůžeme.
Právě různorodost tematického zaměření autorů je tím hlavním, co tuto sondu do současného vývoje v rumunské poezii činí její reprezentativní ukázkou. Sbírka svým uspořádáním postupuje od vesnické poezie s ironickým ostřím přes surrealisticko-lidové texty alkoholiků, metapsaní a čisté poezii o poezii Simony Popeskové až k závěrečné širší tematické i jazykové škále, kterou najdeme u Nicolae Prelipceana. Mezi zdánlivě nesourodými tématy ale čtenář podvědomě cítí jakési pocitové propojení.
poté co slavnost skončila / začali snášet portréty / prapory provolávání slávy / namalované zlatými písmeny / na zdech paláců vítězství (73)
Není pochyb o tom, že v básni Konec slavnosti Prelipceanu reflektuje obří slavnosti pořádané pro někdejšího komunistického diktátora Ceauşesca, i když řeč je o vůdcích obecně. Pocity, které se dostaví po doznění uměle vyvolané davové euforie, jako by svým způsobem odrážely náladu společnosti, v níž kdysi existoval řád, sice všemi nenáviděný, avšak nyní tak citelně scházející. Poslední sloka básně nazačuje nemožnost hnout se z místa, vykročit vstříc něčemu novému.
ze slavnosti nemůžeš odejít / tak snadno jako jsi přišel / zůstaneš tam natrvalo / jako socha / jako solný sloup / který zahlédl / konec (74)
Ač jistě nelze touto optikou interpretovat všechny básně ve sbírce, pocit chybějícího řádu a hledání ukazatele pro život je rysem, který vysvítá u nejedné z nich. Ať už je to pátrání po náhražce Boha, náhledy do ráje v alkoholovém opojení, nebo hledání vlastní identity, ona snaha nalézt záchytný bod a zároveň zoufalá neschopnost hnout se z místa je možná nakonec tím hlavním, co tematicky sbírku Konec slavnosti pojí.
Při pohledu do knížky zároveň zjišťujeme, že pro všechny čtyři uvedené básníky jsou charakteristické jisté společné formální znaky: psaní výhradně ve volném verši, značná úspornost v užívání interpunkce a velkých písmen a výrazná absence básnických figur. Pracovně jsem si tento styl pojmenovala „vypravěčským“, téměř bez výjimky můžeme mluvit o určité příběhovosti básní – kdo si potrpí na čistě obrazovou poezii, nechť hledá jinde. Neochota užívat metafory či jiné ozdobné prvky básnického jazyka je jedním ze znaků, které by se při troše zjednodušení daly označit jako příznačné pro současné rumunské básníky vůbec – strohá báseň, která často se značnou dávkou ironie předkládá jakýsi mikropříběh, je pro současnou rumunskou poezii typická. Ještě výrazněji tento rys vystupuje na povrch, když rumunské autory srovnáme s jejich západními sousedy – a nemusíme chodit daleko: ve zmíněné sbírce Tato čtvrť je naše jsou maďarští básníci bez výjimky mnohem symboličtější, jejich jazyk je méně prozaický a plný často těžko proniknutelných metafor a obrazů rozšiřujících meze představivosti.
V básni Iona Es. Popa s velmi aktuálním tématem Vracím se domů po spoustě let se vesničan vydává do hlavního města Bukurešti, aby vydělal peníze, ale vrací se domů s prázdnou taškou v ruce, za ním jedou vozy a na nich je až po vrch naložené / nic. (8) To nic je jeho výdělkem, který jednou velmi draho prodá, až stoupne cena této komodity. V básni nehledejme žádnou hlubokou symboliku; mnohem spíše je pouze ironickou hříčkou reflektující situaci mladých lidí žijících na venkově. Podobným tónem jsou pojednána také témata týkající se víry v Boha, jejich vyznění je ale mnohem drásavější, lze z nich lehko vycítit, jak palčivá pro autora tato otázka je. V jedné z básní subjekt popisuje, že se v šestatřiceti konečně naučil modlit a jako pánaboha si obstaral gumovou panenku s vykloubenou ručičkou a pořezaným bříškem. S tímhle gumovým pánembohem se mi asi dostane méně odpuštění / ale jelikož je tak postižený zdá se méně lhostejný (11).
Ion Mureşan, v jehož básních je tematickým středobodem alkohol, má s Ioanem Es. Popem leccos společného – oba jistý čas působili jako venkovští učitelé a i do jeho básní se silně promítá lidový jazyk, opět užívaný zcela vědomě, místy až karikovaný („Glogloglo glogloglo Maria, proč jsi mě opustila?“ (35)). „Vesničanství“ venkovanů vysedávajících u x-té skleničky je zveličeno v přirovnání a jim se na zádech roztřásly hrby, nahoru dolů, nahoru / dolů, / jakoby každý z nich měl pod kabátem krůtu, / která mu zatíná pařáty do žeber. (35) Ukázkovým mikropříběhem je báseň Střecha, která pojednává o střeše, jež ještě stále nebyla opravena. Celá báseň je psána v ich-formě, hlasem ženy: To, co jsem měla říct, jsem řekla včas: / Střecha domu je rozbitá / a v noci vidím z polštáře hvězdy. Báseň je uzavřena úvahou, že již nemáme žádné naše uvnitř / a nemáme už žádné naše venku. (41) Jakkoli takové poselství jistě můžeme chápat symbolicky, v rámci básně působí jako prosté konstatování pozorující venkovanky, a právě v tom tkví výmluvnost Mureşanových básní.
Jediná autorka této sbírky, Simona Popesková, jejíž slova byla citována v úvodu, svoji pozornost soustřeďuje především na psaní o psaní. Její tvorba tematicky vybočuje ještě o něco výrazněji než u ostatních autorů. V duchu postmoderny jsou její básně plné odkazů na jiné básníky, včetně citací jejich výroků a odkazů na určitá loci communes rumunské literatury ((…) knih darovaných a zděděných od / Rumunů, kteří jsou rození básníci2 (60)). Na jazykové rovině pracuje básnířka často s cizími, konkrétně anglickými, výrazy a větami. Při čtení vybraných básní, který ve sbírce Konec slavnosti nalezneme, získáme dojem, že čteme spisovatelčin deník, čemuž by odpovídala i důsledně volená ich-forma. A opět můžeme mluvit o jisté příběhovosti básní. Úvahy o smyslu psaní a osobní vzpomínky (ať už jde o hru se čtenářem nebo o skutečné osobní příběhy autorky) však místy působí jako snaha o určitou stylizaci či (ne příliš originální) inovativnost, která jako by svou nevěrohodností bránila navázání vztahu autor– čtenář. Báseň Zimní prázdniny, kterou můžeme též zařadit ke vzpomínkovému či deníkovému žánru, se jako jediná z výběru vyhýbá tématu psaní a snad proto působí nejsilněji. Je z ní cítit posmutnělá atmosféra vánočního času prožívaného v době komunistického režimu, obsahuje jakousi karikaturu dětské říkanky, v níž počítáme dědy mráze, kteří jsou jako rozkvetlé pivoňky v pohybu. (61) Simona Popesková se zasloužila o kritické vydání díla rumunského surrealisty Gellu Nauma a je také autorkou tří svazků esejů.
Problematika překladu
Na překladu básní ze sbírky Konec slavnosti se podílela vedoucí katedry rumunistiky FF UK Libuše Valentová, překladatelka Jitka Lukešová a doktorandka rumunistiky Jarmila Horáková. V dřívějších dobách bývalo zvykem – a to nejen u poezie rumunské –, že překlad vznikal ve spolupráci překladatele, který poskytl pouze doslovný překlad významu, a českého básníka, který za použití tohoto tzv. podstročniku vytvořil překlad umělecký, resp. sepsal z lexikálních významů báseň. Tak byl například za spolupráce Evy Strebingerové a Josefa Hiršala v roce 1972 do češtiny přeložen celý rozsáhlý směšnohrdinský epos Cikaniáda Iona Budaiho-Deleana. Ačkoli tato dělba práce měla své nedostatky a básník mohl být někdy unesen svou touhou básnit, dnes většinou leží vše na překladateli samotném, což na něj klade velké nároky. Kromě správného překladu významu musí zvládnout i básnickou stránku díla.
Vzhledem k tomu, že básně obsažené v naší sbírce jsou značně příběhové a s malým množstvím básnických figur, měly překladatelky v něčem práci usnadněnu. Na druhou stranu překládání volného verše může být leckdy mnohem ošemetnější než překládání pravidelného, rytmického metra, byť se spoustou těžko přenositelných metafor: svádí totiž k překladu prozaickému, bez zohlednění skutečnosti, že i volný verš má svůj rytmus, tvořený především intonací. Obecně můžeme říci, že překladatelkám se autorské záměry básníků přenést podařilo. Zážitek z čtení rumunského originálu je ale i přesto jiný, což je ale dáno především některými neovlivnitelnými rozdíly mezi jazyky samotnými.
Rumunština je značně melodický jazyk, oproti češtině má vyšší podíl samohlásek a četné diongy, výjimečné nejsou ani triongy. To se projevuje ve větší zpěvnosti rumunského textu. Podobně neovlivnitelný je rozdíl v přízvuku – rumunský přízvuk je pohyblivý, český leží vždy na první slabice; na rozdíl od češtiny má rumunský přízvuk distinktivní platnost a velmi často se vyskytuje na druhé slabice od konce slova. Přízvuk je úzce svázán s intonací a přesto, že jazykový rozdíl ovlivnit nemůžeme, je potřeba s ním počítat a sledovat, zda intonace výsledného textu není diametrálně odlišná od té původní.
Ve volném verši obecně a nejinak v této sbírce autoři pracují nejvýrazněji se slovosledem a velmi často také s veršovými přesahy. Podíváme-li se například na báseň Ioana Es. Popa Vracím se domů po spoustě let, z níž zde citujeme druhou sloku jak rumunsky, tak česky, můžeme pozorovat, že v rumunské verzi je dvakrát použit přesah (z hlediska syntaktického by slova nimeni a nimic byla bezpochyby přiřazena k předchozímu verši), v českém překladu však tento přesah chybí, což se zdá jako zbytečná úprava ubírající rytmu na jisté kulhavosti. Slova jiný v rum. originálu „nikdo“) a nic na konci verše nicméně i tak zůstávají zdůrazněna a můžeme argumentovat, že takto zní v češtině báseň přirozeněji.
ba, uite, chiar nimic am câştigat.
şi aduc atâta nimic acasă cât n-a putut aduna
nimeni în ăştia doi ani.
nici n-am putut căra de unul singur atâta
nimic cât am câşigat.
milí rodičové právě to nic je můj výdělek
a přinesl jsem ho domů tolik že by to jiný
za dva roky nestih’.
ani sám neunesu to velikánské nic
co jsem si vydělal. (8)
Co je možno knize vytknout, je typografická úprava nebo špatně zvolený formát – toto čistě praktické omezení způsobuje, že v mnoha básních se verš láme na konci stránky a jedno slovo je přemístěno na následující řádek, aniž by šlo o přesah. Pokud se tento jev v básni opakuje vícekrát, je na první pohled vidět, že jde o formátové omezení; pokud se ale jedná o jeden případ v celé básni, čtenář si s velkou pravděpodobností bude myslet, že autor básně dané slovo záměrně postavil mimo verš.
V básních psaných volným veršem se i přes absenci metra často objevují určité reminiscence – náznaky rýmu nebo asonance. V uvedené ukázce můžeme pozorovat nejen uzavřenost citované sloky pomocí echa prvního verše ve verši posledním, ale také pravděpodobně záměrnou instrumentaci hlásky a – místo infinitivů (aduna, căra) by bylo možné použít konjunktivy (să adun, să căr), avšak infinitivy končící na a lépe rezonují se slovem atâta (tolik). Minimálně zopakování prvního verše v posledním mohlo být v českém překladu lépe naznačeno.
Podobné poznámky můžeme učinit k následující ukázce:
între timp zăpada se mai instaurase puţin
şi noaptea nu mai înainta
degeaba scriam eu litere pe ecranul aprins
degeaba lumina el în camera înecata în întuneric3
mezitím se venku sníh usadil
a noc nepokročila
marně jsem psal písmena na zařící obrazovku
marně svítila v pokoji ponořeném do tmy (84)
Atmosféra hluboké a ponuré noci je v rumunštině dokreslena opakovaným použitím slabiky în, které, jakkoli nejde o žádná neobvyklá spojení slov, přesto můžeme jen těžko považovat za náhodné (ponořenost a ponurost…?). Zároveň si můžeme všimnout, že druhý a čtvrtý verš jsou si v rumunském originálu délkou a melodií podobné a slova puţin [pucin] a aprins vytvářejí asonanci. Je škoda, že tyto detaily v českém překladu naznačeny nejsou.
Největší problém při překládání z rumunštiny do češtiny představuje vystižení použitého stylu. Vesnický, lidový jazyk, jehož vědomé, intelektuální užití pozorujeme jak u Ioana Es. Popa, tak u Iona Mureşana, obsahuje četná těžko přeložitelná zvolání typu ba, uite (cosi ve smyslu „heleď/te“). Díky částečnému využití nespisovného jazyka (nestih’) se v českém překladu rejstřík podařilo vcelku dobře zachovat, určitou nepostižitelnost lze opět přičítat jen nesmazatelnému rozdílu mezi zvukovou stránkou obou jazyků.
Další překladatelskou otázkou byla interpunkce, jejíž užití bylo v rumunském originálu hojnější – v českém překladu byla redaktorem kvůli českému básnickému úzu většinou odstraněna. V některých básních je to možná škoda, navíc by se při jejím zachování možná částečně předešlo zmíněným typograficky daným nejasnostem v lámání verše.
Sbírka Konec slavnosti je opatřena doslovem nazvaným Rumun se rodí jako básník, v němž Libuše Valentová, podává stručný přehled vývoje rumunského básnictví od počátků až do současnosti. Jako ostatně celá sbírka, včetně upoutávky na zadní straně obalu, má i doslov charakter lehce obrozenecký, ve významu propagace zatím málo známé literatury, což ale vzhledem ke kontextu není překvapivé. Pro jedince, které téma rumunské poezie skutečně zajímá, je to doslov velmi užitečný a bohatý na fakta, na druhou stranu se můžeme ptát, proč je tento historický přehled k nalezení právě v tomto útlém svazku (nejde o první básnickou sbírku od revoluce) a zda bude uveden i v další publikaci, na kterou, doufejme, nebudeme muset čekat příliš dlouho. V každém případě je dobře, že se v doslovu neztratil důraz na živost současného rumunského básnického dění, například na množství literárních periodik věnujících se současné poezii.
I o tomto fenoménu se v doslovu zmiňuje Libuše Valentová.
2 Jde o narážku na zvolání Vasila Alecsandriho, sběratele lidové poezie a národního buditele z 19. století, že „Rumun se rodí jako básník“; viz: Valentová, Libuše. „Rumun se rodí jako básník“. Konec slavnosti. Praha: Petr Štengl, 2013.
3 Prelipceanu, Nicolae. La pierderea speranţei. Bucureşti: Casa de pariuri literare, 2012, 10.