Pavel Kukal je básník starosvětské provenience. Tradičně zní nejen jeho melodický vázaný verš a archaický slovník, ale i celkový tón básní, v nichž jako by stále platil původní řád světa. Výboje moderní poezie se pro něj zastavily u romantismu, a to ještě v jeho lyričtější, méně bouřlivé fázi. Klasický háv ukrývá nicméně poezii naléhavou, nadčasovou, formálně vybroušenou, čekající na své docenění.

 Jan Nejedlý, publicista

Ukázka

Bylo to v květnu roku 1988. Na meteorologické stanici na Milešovce měla poetický sraz Skupina XXVI. Sestoupili jsme s Pavlem Kukalem do Bořislavi pro něco k jídlu. Kousek nad Bílkou mi Pavel prozradil, že v životě možná zůstane sám. Zařídí si domov v nějaké komůrce, kde se bude modlit, pít víno a psát básně. „Rozumí se, že ne všechno najednou,“ dodal. Třebaže se později oženil, zůstal těmto třem polohám věrný. Je to právě víno, o kterém dokáže působivě psát, pak krajina, zvláště krajina Českého středohoří prodchnutá dějinami, přičemž vše doplňují válečné obrazy lidské bídy. Ve druhé vrstvě pak jeho básněmi prosvítají milostné motivy a katolická víra.

Pavel píše přísně vázanou poezii. Na pomoc si bere sylabotónický verš s normovaným počtem přízvuků a slabik a většinou střídající se mužský a ženský rým. Nebojí se užít formy sonetu či tercín jako renesanční Petrarca či Dante. Jeho básně čerpají z tradice, která v současné době nabízí bezpečí uprostřed rozháraného světa plného klipových šlehů, odfláknutých emocí, nepřirozeně zrychlených dějů, touhy šokovat, být slyšen za každou cenu jak utržený z řetězu. Pavlova poezie zve k tiché plavbě na vlnách pohupující se lodi klidné prozódie. Když čtu Pavlovy verše, nemohu si nevzpomenout na znělky Jana Kollára Slávy dcera. I Kollár putuje krajinou, a co chvíli se odkazuje na nějakou dějinnou událost či jméno. Atmosféru pouti zachytil tento obrozenec třeba ve čtyřverší: „Stojí lípa na zeleném luze, / plná starožitných pamětí, / ku ní, co jen přišlo podletí, / bývala má nejmilejší chůze.“

Dalším inspiračním zdrojem je jistě poezie Máchova, i když Pavlova nota není tak rozervaná, drásavá. Máchovy výkřiky „vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši / k vám já toužím tam světla ve říši“, či „i stál jsem – zšílenec na osamělé hoře, / pode mnou rovina, zelená jako moře“, jsou dramatičtějším pólem stejného prožitku krajiny. Jen u Pavla padají tyto hvězdy do osiřelé studny, která kdesi zbyla po zbořené myslivně. Pavlovy hvězdy v ní zhasínají, Máchovy hvězdy ženou blouznivce vzhůru. Mácha stál na Blaníku, myslel na české pověsti. Stejně tak prožívá krajinu Pavel, takový, jakého jsem ho poznal během putování po středověkých zříceninách, kdy jsme nachodili stovky kilometrů a on měl o každém hradě připravenou přednášku. Skrze „hrady spatřené“ přiblížili jsme se Máchovi nejvíce. Recitovali jsme si Máchu na Bezdězu, u ohně ve skalách pod Ralskem a nezabránil nám ani déšť na Radobýlu, abychom si nepřipomněli úryvek z nějakého Máchova textu.

Pavel se ve svých básních hlásí i k osudu tuláka. Uchvacují ho „dálavy“, zpíjí se „vůní větru z hor.“ Poutnické básně, jako třeba mistrovský „Tulákův sen“, připomínají lidovou poezii. Jak živá je vzpomínka na noc na krušnohorském Pramenáči. Leželi jsme tam čtyři, Pavel, Kája Starý, Kája Beneš a já. Celou noc šuměl vítr v travinách a my se před ním ukrývali mezi jejími trsy. Báseň „Noc v podhradí“ neopakovatelným způsobem popisuje večerní atmosféru s vínem a stále přítomnou melancholií. Jak rád bych znovu seděl s Pavlem v rozeklaném boru a díval se skrze číši rudého vína na vzdálenou blýskavici, jak jsme to prožili na ochozu meteorologické stanice. Rád vzpomínám na Pavlovy přípitky, na jeho dlouhé rozmluvy nad další otevřenou lahví vína, o které dokázal vyprávět jako zkušený moravský pěstitel révy. Ještě dnes si připomínám Pavlovu bujarou dvouveršovou hlášku: „Kéž by toho Vavřinečka / byla stále plná bečka!“