Ať napíše cokoli, je to událost. Každopádně pro něj. A většinou i pro ostatní. Jako třeba teď, v novince Válka snů. Patrik Linhart – i dlouho po první padesátce svého života – s gustem provokuje, z gruntu nasírá, nenechá vydechnout ani nadechnout, baví totálně, až k smrti. Svou jedinečnou řečí – i obsahy, co do té řeči obratem balí. Nic u něj není jen tak, na volno. Všecko má dvojí, trojí zápřah, všecko je zmnožené, neklidné, pohyblivé. Postmoderně rozjuchané stejně jako kriticky soustředěné na základní magii lidské existence. Všecko si žádá naplno toho druhého: čtenáře, posluchače. Aktivního příjemce. Hlavu otevřenou. Snivce a fantastu. V jádře romantika. Protože takový je vlastně i Linhart: jedinečný on – proti tuctovému, zaměnitelnému světu. Tohle nelze minout!

 *

Mám občas chuť pustit si Sňatky z rozumu. Když jsem se na ně díval s mámošem na gauči, táta nám nosil cukroví, které nestihl sníst v kuchyni. Je za tím ta krásná vzpomínka: Teď oceňuji i hlas a tvář průvodce Václava Vosky, zkouším si vždy zamilovat Prahu, jednu obyčejnou, druhou meyrinkovskou s bijícím srdcem a s Jirkou Sůrou, co ji zná s úžasnou dětskou magií, že bych ji chtěl za něho vyprávět, ale to – to o Praze neumím, protože pro mě to vždy bylo, ani nevím proč, cizí město. Vnímám města jako živoucí bytosti, mám to jako nějaký švihlý šintoista. Holce řeknu, že ji miluju, a stejně bez zábran to řeknu Teplicím, Brnu, Ostravě, Vídni, Lvovu, Duchcovu, Milešovce a nejlepším přátelům. Ale do Prahy musím na čtení nebo si pustit ten boží seriál, abych si to téměř mohl pošeptat, ale nikdy ne říct.

Radim Kopáč


Kniha byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury ČR