Planeta Žižkov je soubor povídek Petra Štengla (vydaná v nakladatelství Štengl, 2026), která skrze svébytnou poetiku, jemný humor a ironii zachycuje jedinečnou atmosféru ikonické pražské čtvrti Žižkov.

Hlavní prvky sbírky:

• Městský mikrokosmos: Žižkov vystupuje jako samostatný vesmír (planeta) s vlastními pravidly, štamgasty, hospodskou kulturou, dvorky a zákoutími.
• Autenticita a pozorování: Autor vychází z každodenní žité reality, lidských setkání a pozorování zdánlivě všedních detailů, které povyšuje na básnické obrazy.
• Jazyk a tón: Texty kombinují civilní jazyk, hovorový tón a jemný absurdní či melancholický nadhled.

Sbírka slouží jako poetický průvodce duší Žižkova – místa na pomezí periferní surovosti a osobité romantiky.

Ukázka:

Beverly Hills

Můj kamarád odjel na pár týdnů do Německa a mě poprosil, abych mu doma zalejval kytky. No jasně, pročpak by ne?

Bydlí na Žižkově. Netrvalo dlouho, abych si tuhle čtvrt zamiloval. Obzvlášť v noci působí její genius loci nezměrnou silou.

V jeho bytě jsme zažili nespočet alkoholových dýchánků.

Naproti přes ulici sedí v okně nehybně vyložený starý cikán a pozoruje mě dalekohledem.

Aby ho netlačily lokte o parapet, má je podložený polštářkem. Jestli pak má taky dvojitý podšití?

Je skutečný? Zamávám na něj. On taky mává a pak zmizí.

V bytě není nic k jídlu ani k pití. Přinesl jsem si s sebou láhev vermutu a vodku. Ještě jsem se stavil ve večerce, abych si koupil pití na noc.

Zkouším si zajít na roh do hospody na polívku, ale klepu se tak, že neudržím lžíci. To ji mám vychlemtat z talíře jako pes? Po několika bezúspěšných pokusech své počínání vzdávám. Pingl se tváří kysele, když odnáší plný talíř. Dávám mu velké dýško.

Vracím se do bytu, zapínám televizi a natahuju se na postel. Zrovna dávají Beverly Hills.

Potřebuju se napít. Kamarád má spousty muziky. Pouštím si Nicka Drakea a stahuju v televizi zvuk až na nulu. Baví mě domýšlet si, co ty postavy na obrazovce říkají.

„Kurva, někdo mi vojel káru klíčema do piči!“ říká naštvaně Steve.

„Hlavně, že ti nevojel tvojí starou.“

„Ty si debil,“ uchechtává se Brandon.

„Nebuďte sprostý,“ krabatí čelo Donna.

„Co kdybysme si zaskočili na pivko?“ ptá se Dylan.

„Jasně, dáme jedno, dvě a pak to rozjedem,“ horlivě přikyvuje Dave.

„Teda já tenhle Žižkov žeru,“ prohlašuje Brandon, když si sedají. Číšník před ně sází půllitry se sametovou pěnou.

„Co je na něm tak úžasnýho?“ chce vědět Brenda.

„No tak třeba támhle ten chlápek, jak sedí sám u toho stolu. Jak se celej třese. Nedokáže ani lžíci donést k puse.“

„A to má bejt nějak úchvatný?“ zahledí se na Brandona Donna.

„No jistě. Nesmíš bejt zaujatá, musíš se na tu situaci dívat nezúčastněně,“ odpovídá jí Brandon.

„Zaujatá nebo nezaujatá, jedem,“ zdvihá Steve půllitr.

Když se napijí, otírají si všichni pěnu ze rtů.

Dylan hlasitě říhá.

„Fuj, ty si prase Dylane,“ pohoršuje se Donna.

„No a co?“ ohrazuje se Dylan, „neříkej mi, že ty nikdy nekrkáš, a neprdíš.“

Donna se nafukuje a otáčí se k Dylanovi zády.

„Jé, podívejte, ten člověk už odešel a my si toho ani nevšimli,“ říká Brenda.

„A proč bysme si ho měli všímat? Ať si jde, kam chce, ne?“ říká Steve.

Vracím se do bytu a prásknu sebou na postel.

Kdoví proč v ruce svírám objemný svazek klíčů. Můj teda určitě není.

Začíná svítat. Ptáci cvrlikaj. Sluneční světlo se plazí vzhůru ulicemi Žižkova. Tvoří ho milion zářících pomerančů. Slušní pejskaři sbírají hovínka svých miláčků do pytlíků. Ostatní na to serou. Hrabu se v přeplněném popelníku a snažím se najít použitelného vajgla. Vystačil jen na pár šluků. Kytky uschly, ty už to nerozdejchaj.

Zase se začínám škubat. Po čtyřech se plazím do postele. Třes neustává. Hmatám po vodce a zhluboka si lokám. Jen co se oklepu, pouštím si Blondie. Vzpomněl jsem si na covid. To byl báječnej čas, všichni, včetně mě, zalezlý, nikde ani noha.

Potřeboval jsem poslat dopis. Obálka je oblizovací. V zasnění, zapomněl jsem ji oblíznout a přejet hřbetem ruky.

„Tak co máte?“ ptá se paní u okénka.

„Tajdle ten dopis, ale zapomněl jsem ho oblíznout.“

„Cože? Vy chcete, abych vám ten dopis snad olízla sama!?“

„Ne, to ne, to já ho olížu sám.“

„Pane, tak to už by bylo přece jenom trochu moc, ještě abysme museli oblizovat…“

„Tak pojďte další, pán si to olíže sám.“

Rudej až za ušima v koutku oblizuju obálku a silně tlačím na chlopeň. Beru si pořadové číslo.

Všichni mají na ksichtech roušky, jsou jim vidět jen oči. Banka je hned naproti.

Čekám ve frontě v lékárně. Na zemi jsou namalované čáry, které značí rozestupy čekajících. Bába přede mnou stojí mezi čarami. Čili blbě. Já stojím dobře, jsem v právu.

„Pane, nelepte se na mě.“

„Pani, tak si stoupněte na čáru.“

Jsme disciplinovaní.