Georgi Gospodinov se v Technikách (básněmi ne nepodobnými minimalistickým, významově zatíženým textům své prvotiny – Lapidárium, Literární salon, 2009 – přeložené do češtiny Ondřejem Zajacem) stále znovu, různými způsoby a s důrazem na různorodé aspekty věcí ptá: co je vlastně poezie? Přičemž příznačně – je ostatně mistrem paradoxu, jak znovu dokládá například v básni Girl – odpovídá a ukazuje, že poezií může být ledascos, ba cokoliv – není totiž esencí, ale spíš vztahem čtenáře k textu a ke skutečnosti. Techniky a jiné verše otevírají novou bibliofilskou edici Nakladatelství Petr Štengl, nazvanou π. V ní budou představovány (v součinnosti s mladým designem a fotografií) texty, které, ač mnohdy starší (tak jako v případě řady básní Technik), významně promlouvají do probíhajících debat o povaze ryze současné, k přítomnosti promlouvající a o přítomnosti vypovídající poezie. Georgi Gospodinov na podobné otázky odpovídá s nadhledem sobě vlastním (a zároveň s postmoderní otevřeností), když čtenářům předkládá recept na jablkový závin, ovšem s lapidární, ale veledůležitou douškou: „Když to upečeš – bude to štrúdl, ale teď je to ještě báseň".
Básnickou tvorbu (a vlastně i samotného autora) Georgiho Gospodinova (*1968) do českého prostředí uvedla již před bezmála deseti lety Ludmila Kroužilová na stránkách časopisu sofijských bohemistů (a příležitostně též českých bulharistů) Homo bohemicus (2003/3, s. 43-49) devaterem básní (mezi nimi např. Konec minotaurů /Kraj na minotavrite/, Slunečnicové ráno /Slănčogledova sutrin/, Laura, Zelené pláně Benátek /Zelenite polja na Venecija/ či slavná Technika vykosťování textů /Technika za obezkostjavane na tekstove/), z nějž pak některé vyšly znovu v prestižních literárních časopisech (např. Host 2004/4, s. 77, Aluze 2006/1, s. 49–52); v současnosti je v Sofii připravována rozsáhlá zrcadlově uspořádaná česko-bulharská chrestomatie z bulharské poválečné poezie, díky které se tento soubor v redigované a o několik čísel rozšířené verzi – překladatelka nově přebásnila O plavovláskách (Za rusite ženi) a Poslední večeře jazyka (Tajnite večeri na ezika) – stane součástí reprezentativní knižní publikace.
Jádro zde recenzovaného výboru (resp. spíše „výbůrku“) Techniky a jiné verše (Praha, Nakladatelství Petr Štengl 2012, 24 s.), uspořádaného a přeloženého Ondřejem Zajacem jako zahajovací svazeček nové bibliofilské knižnice Edice π, tvoří šest textů z autorovy druhé sbírky Třešeň jednoho národa (Čerešata na edin narod; 1996, 4. vyd. 2007). Doplňují je tři básně z knihy Dopisy Gaustinovi (Pisma do Gaustin; 2003) a jedna z torza Neděle světa (Nedelite na sveta), jež je součástí Gospodinovova básnického sumáře Balady a rozpady (Baladi i razpadi; 2007). Sluší se podotknout, že Techniky a jiné verše jsou druhým českým knižním básnickým titulem spisovatele – jeho prvotina Lapidárium (Lapidarium; 1992) vyšla rovněž v Zajacově překladu již v roce 2009 jako 7. svazek ediční řady Literární salon.
Agilní překladatel z bulharštiny, srbštiny a polštiny Ondřej Zajac píše i vlastní verše a básníkovým dílem se zabýval v diplomové práci Věci a slova v poezii Georgiho Gospodinova (vedené Dobromirem Grigorovem a obhájené na FF UK v Praze v roce 2011), jež je zevrubnou analýzou dvou básnických sbírek – málo známé prvotiny a naopak velmi slavné „druhotiny“ – a kterou lze v českém prostředí zároveň označit za první interpretační pokus o vpojení těchto dvou zásadních děl bulharského básnictví 90. let 20. století do širších (dnes již vlastně literárněhistorických) souvislostí, zejména do poetologických souřadnic postmoderny, jakož i další Gospodinovovy tvorby, kde se setkáme např. s kaligramičností, s hravostí až hříčkovitostí tzv. fonetik nebo s připodobňováním slova ke kameni, nikoli nepodobným pozdější představě textu jakožto ryby, kterou lze vykostit, tj. zbavit její tvrdosti, „kamennosti“.
Hlavním východiskem Zajacových úvah o Třešni jednoho národa bylo rozšířit dosavadní bulharocentristické interpretování sbírky nad nacionálně striktně homogenně vymezený dějinně-myšlenkový rámec. Knihu, na niž se překladatel zaměřil především, charakterizoval mj. následujícím způsobem: „Že je Třešeň jednoho národa plná odkazů na bulharské dějiny, na bulharskou literaturu, že je v ní obsaženo množství citátů bulharských básníků, že je v ní skutečně dostatek bulharských kulturních reálií, to vše je již dobře známé. Tato sbírka ovšem nabízí víc než nastavení zrcadla bulharským čtenářům. Obsahuje dostatek zajímavostí, které v mnoha směrech překračují literární i sociokulturní bulharské hranice.“ Sám její interpret pak přichází s tezí, že nadnárodní přesah sbírky vynikne při chladném, emocionálně neutrálním čtení, jehož je spíše schopen cizinec než Bulhar. A tu se otevírá celý okruh otázek souvisejících s recepcí Gospodinovova díla u nás: Do jaké míry má každá postmoderna specifika své národní literatury? Lze tyto dva rysy postavit proti sobě? Která „univerzální“ složka díla může oslovit i čtenáře nebulharského?
Třešeň jednoho národa je založena na jazykových hříčkách, kalamburech, na hravé až ironické a zároveň i nostalgické profanaci národních mytologémat – znovuzrození Bulharů jakožto novodobého národa, patosu jeho osvobozenského boje a dějinného sebevymezování jeho identity – a je přímo makavým příkladem toho, jak lze skloubit specificky národní rysy s impulsy současného básnictví světového – vždyť bulharská postmoderna si právě v obrození našla jeden ze svých stěžejních narativů. Jak se Gospodinov svěřil O. Zajacovi v rozhovoru Mystifikovat sám sebe je zřejmě ta nejnáročnější mystifikace (Psí víno 2010/51, s. 13-15), v porovnání se svou prvotinou považuje Třešeň jednoho národa za knihu „odvážnější, osobnější, skandálnější“, do níž zašifroval svůj vztah k obrození ve znacích něžné hry plné „milostného citu, respektu a jitření“.
Zajac svým výběrem do českého prostředí „přesazuje“ jen některé z „výhonků“ této Třešně – při překladu eliminoval texty vyrovnávající se s traumaty „v naší společné paměti“, s přecházením a zamlčováním toho, co se nestalo a „o čem mlčíme v národní i osobní historii“ (formulace G. Gospodinova z citovaného rozhovoru). Je to pochopitelné – jeho cílem nebyla celá sbírka, nýbrž jen několik autorových básní, souznějících na úrovni vnitřně spřízněné poetiky a tematiky, i zaměřil se spíše na „technickou“ stránku básnění – způsoby „konzumace“ básnivého, možnosti a omezení (básnického) jazyka.
Obě úvodní básně – Technika vykouření textů (Technika na izpušvaneto) a Technika vykosťování textů (Technika za obezkostjavane na tekstove) – jsou nejen stěžejními čísly celé sbírečky, nýbrž i jakýmsi poetickým návodem-klíčem, jak si z jejich četby učinit co nejintenzivnější požitek. U první z nich musel být původní název (Technika vykouření) poněkud rozšířen (po vzoru druhé „techniky“), aby se alespoň oslabila zavádivá (ač na druhou stranu obohacující) erotická konotace. Na pozadí partyzánské historky (svazek Puškinova díla za války posloužil k balení cigaret) lyrický subjekt vkládá do aktu kouření sakrální význam, proměňuje ho v obřad hédonistického uspokojování i duchovního obcování: „Poezie se musí vrátit do svého přirozeného stavu Ducha, a v tom případě je kouření její nejlepší možnou četbou. Jejího Ducha (Dým) si tak Kouřící zcela osvojuje [toto místo lze přeložit i „přisvojuje“, tedy kouřením jej opanuje, ovládne; M. Č.]. Podle pohanských pověr získává sílu básníka, kterého pohltil.“ Tímto způsobem partyzáni (s trochou nadsázky) získali před bojem nadpřirozenou moc – posilu a útěchu básnického slova.
Technika vykosťování textů těží z dětské mluvy, kdy brblající batolata ještě neumějí pořádně vyslovovat všechny souhlásky (ty jsou připodobňovány k pichlavé a tvrdé rybí páteři a kostem, zatímco samohlásky jsou měkkou duší a tělem jazyka). Lyrický mluvčí si pak pohrává s „vykosťováním“: nejprve v mazlivé větě „Chutnám ti, zlato?“ (resp. u á i, a o?), poté v citátu „hotového klasického textu“, u nějž se překladatel pokusil o translatologický experiment. Zde si dovolím menší intertextologický exkurs.
O. Zajac nahradil původní text (o něm viz dále) citátem z Erbenovy Polednice „Malá, hnědá, tváři divé / pod plachetkou osoba“. Což o to, jistě tak splnil požadavek „klasického“ textu, notoricky známého školákům i dospělým. Avšak domnívám se, že originální dvojverší v sobě skrývá jeden důležitý motiv, příznačný hned pro několik básní Gospodinovovy sbírky – motiv nostalgické vzpomínky na rodný (otcovský, dědův) dům, který je lyrickému hrdinovi nesmírně drahý a představuje pro něj pevné útočiště, jakési centrum securitatis. Konkrétně si Gospodinov vybral začátek z jedné ze čtyř nejznámějších a v Bulharsku často recitovaných elegií Dimča Debeljanova (1887-1916), které byly dokonce přeloženy do češtiny Jarmilou Urbánkovou (z podstročníků Dany Hronkové) pro antologii Bulharská poezie 20. století (Praha 1983) – Pomniš li, pomniš li tichija dvor, tichija dom v belocvetnite višni… (Vzpomínáš, vzpomínáš na tichý dvůr? Ticho dům střeží a květ višní sněží…); rovněž symptomatická je i další elegie z této čtveřice – Da se zavărneš v baštinata kăšta, kogato večerta smireno gasne… (Tak se zas vrátit do rodného domu, když večer nad ním usmířeně hasne…). Debeljanovův text v sobě navíc nese reminiscenci (Debeljanovův básnický svět je konstruován téměř výlučně na základě vzpomínek) na cosi, co si jen vysnila básnická obrazivost, a je tudíž přímo kvintesencí toho, co nikdy nebylo, třebaže být mohlo, ba mělo (srov. výše s Gospodinovovou charakteristikou Třešně jednoho národa):
„Vzpomínáš, vzpomínáš? Přes tichý dvůr
smích zlehka běží a květ višní sněží.
Ach, škoda probouzet andělský kůr,
světlý kůr dávných dnů v paměti svěží –
jsem vydán na pospas žaláři chmur,
jsem vězněm vzpomínky v mé černé věži,
to se jen zdálo, že byl tichý dvůr,
a jenom ve snách květ višní mi sněží!“ (Bulharská poezie 20. století, s. 50)
Polednice tuto subtilní zasněnou lyriku nemůže adekvátně zastoupit, ba proměňuje i žánrovou příslušnost citátu, a tím i jeho elegické vyznění v baladické (je ovšem pravda, že tato baladičnost může být stejně dobře shazována humornou nadsázkou či ironií).
V básni O tvoření (Za săčinjavaneto), v níž se objevuje Gospodinovovo alter ego Gaustin v podobě citátu z 12. století: „Trubadúr byl stvořen ženou / mohu to zopakovat / Ona stvořila tvůrce“, je ženám přisouzena ona Boží úloha stvořitelek (variace na ženské inspirátorky-múzy) všech mužů pera, kteří se stanou nesmrtelnými díky písmu:
„A já vymýšlím svůj konec:
možná skončím mezi prsty
nejlepší žákyně,
až mě bude přepisovat, nedbalým pravopisem,
možná skončím sám,
anebo vůbec neskončím,
protože kdo mě vymyslí po tomhle.“
Je škoda, že ze dříve publikovaných překladů z Třešně jednoho národa, oceněných 3. cenou v Překladatelské soutěži Jiřího Levého v roce 2009 (vyšly zrcadlově v časopise Plav 2009/11, s. 36–39), Zajac použil jen báseň Girl, metaforu vzájemné propojenosti lidí sdílejících schopnost citu (díky lásce k jiné bytosti se všechny minulé vztahy protnou s přítomností v jediném okamžiku sounáležitosti – „Podívej celý vesmír je ve tvé posteli / jej kolik společnosti v jediném děvčeti“), a svéráznou meditaci o smrti Lehká pouť (Pătišta leki). S ostatními čísly Technik… by zvláště souzvučně ladily zejména básně Milostná (Ljubovno; jako kontrapunkt k Ženě srpna /Ženata na avgust/), Velmi pomalý strach (Mnogo baven strach) a Otcovský dům (Baštinata kăšta).
Ze sbírky Dopisy Gaustinovi překladatel do výboru pojal opět texty cílící k významu jazyka: žena bez jazyka jako by neměla tělo, poněvadž „důležité je pouze ucho / tahle lastura vášně“ (Němé tělo /Njamo tjalo/; to potvrzuje i sám Gospodinov v závěrečném minirozhovoru s překladatelem: „…mně se vždycky zdálo, že na začátku bylo ucho. Jazyk následoval až potom.“); němé tváři („čoklovi bez jazyka“) se u pomníku věrozvěstů před sofijskou Národní knihovnou zdají sny v cyrilici i hlaholici, a i když nemá dar řeči, „snad sousto jazyka vidí / snad sousto jazyka hlídá“ (Strážní pes jazyka /Straževoto kuče na ezika/). (Škoda že nebyly zařazeny také Poslední večeře jazyka, které by se sem náramně hodily!) Třetí Včela (Pčela) patří do skupiny autorem oblibovaných hmyzích podobenství (častěji jsou však jejich hrdinkami mouchy) – tentokrát je pilná medonoska uvězněná za pomalovaným sklem, a zemře tudíž jako oběť umění.
Závěrečná báseň Moje máma čte poezii (Majka mi čete poezija) ze zmiňovaného torza Neděle světa je podle mého názoru kompozičně dobře promyšlenou tečkou za Technikami: Recept na cokoliv (v tomto případě na jablečný závin) může být krásný, když jej pouze čteme a představujeme si všechny ty vůně a dobroty (vzpomeňme si na českou klasiku – svým jazykem i kuchařskými dovednostmi stále inspirativní kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové!), ale jen do chvíle, než neodoláme pokušení vzít mouku do ruky:
„Když to upečeš – bude to štrúdl,
ale teď je to ještě báseň.“
Touto poetickou průpravou jsme prošli už jako děti všichni, a to nemluvím o bábovkách, vánočním cukroví, sněhových pusinkách, mazancích, rybízových bublaninách, vánočkách… Pro mě osobně by se tedy poslední „technika“ mohla s klidem jmenovat Moje máma peče poezii. A alespoň za sebe mohu říci, že jsem si při četbě i po výtvarné stránce přitažlivého sešitku Techniky a jiné verše docela O U A (pro ty nechápavé: pochutnal, ale třeba taky pošušňal).
Marcel Černý
Ukázka:
Technika vykouření textů
I
Když jsme dostihli partyzánský oddíl, ukryl jsem do slámy
pod pryčnou Puškinovu sbírku. Po měsíci jsem ji vytáhl,
úplně se rozplynula. Ztenčila se. Vždyť jsme přece neměli
papír, někdo ji objevil, potají trhal stránky a kouřil.
Ales Adamovič
II
Tak pokuřme Puškina
Tak pokuřme
Tak pokuřme
Stránky jsou luxusní
kniha je ruská s ilustracemi
ještě předválečná
Tak pokuřme
Tak pokuřme
Vdechuješ kouzelnou chvíli
a vyfukuješ kroužky
naplnění ryzí krásy*
Drahý čtenáři
Tak pokuřme
Tak pokuřme
III
Poezie se musí vrátit do svého přirozeného stavu Ducha,
a v tom případě je kouření její nejlepší možnou četbou.
Jejího Ducha (Dým) si tak Kouřící zcela osvojuje. Podle
pohanských pověr získává sílu básníka, kterého pohltil.
* verše z Puškinovy básně přeložil Emanuel Frynta