Alfou i omegou Jemelkovy básnické sbírky jsou ženy. Ať už se jedná o jeho exmanželku, uhrančivou Juli nebo o náhodné známosti Hajnalku a Zošu. Své jepičí lásky většinou potkává za magických okolností, zjevujících se nečekaně z obyčejnosti a všednosti. Nejtíživější je pro básníka rozchod se svojí ženou, od níž se ne a ne odpoutat. Název sbírky není staromilským nostalgickým povzdechem nad osudem mužů nebo snad steskem po chlapech se syndromem supermuže s jedním Y chromozomem navíc. Absence opravdových chlapů je v tomto případě míněna jako synonymum pro úbytek mužů schopných vcítit se do ženy a pochopit ji. V obecném smyslu jako souznačné vyjádření pro nedostatek empatie vůbec.
Ukázky
Co má pro mě smysl
Léto babí v půlce září. Sedím ve stínu před hospodou, před sebou pivo. Přečetl jsem knihu plnou nápadů a pocitů. Zapadaly do sebe jak ty hejblata ve starým budíku. Viděl jsem divadelní představení. Do poslední opony zvládli ukázat tragédii chlapa, který znova a znova, celý život tasí svůj sen, a přitom na něj nemá. Poslouchal jsem řeči, těžký jak kotevní řetězy, jaký jsou nepsaný tresty za odpírání lásky a uznání. A nic. Ani ťuk. Pak zahlídnu ženský oči. Jsou pobavený a berou mě do hry. A hned mám okolo srdce jehly.
Když jsme se (s mojí budoucí manželkou) seznámili
Tvůj pohled byl smutný. Vědoucí a smířený. Bylo v něm přestátý utrpení plný pokory. Chvíli jako by ses ptala, jestli vidím bolesti zhojený ve tvým srdci. Chvíli jako bys mi je vyčítala. Chvíli jako bys na mě hleděla s nadějí. Chvíli tvoje rty, jako by se do bezkrevný škeble sevřely. Slabou linkou otrlosti mě zavrhly. Tvoje tvář jako by spolu s tvým srdcem pulsovala. Zazářila a pohasla jako světla majáku. Jako rotující neutronová hvězda. Jako bych skákal mezi dvěma ostřími, který se točí. Uklouznout po tvým očekávání přitom bylo tak snadný.