Sebrané spí si
Michal Šanda
Běžná cena: 190 Kč
Kupte u nás za: 152 Kč
Rok: 2012

Anotace: Čtenářům je Michal Šanda znám především jako autor mystifikační encyklopedie Blues 1890–1940, novelou Sudamerická romance nebo sbírkou pohádek Merekvice. Naposledy zaujal kritiku svou korespondencí s Karlem Havlíčkem Borovským – Dopisy.
Kniha Sebrané spí si je opět založena na imaginaci a hře. Žánrově ji určit bude obtížné; povídky, básně a kratičké grotesky jsou tu promíšeny s texty primárně neliterárními. Ostatně takto hala bala bývají texty poházené ve spisovatelských šuplících. Čekají tu a spí si. A potom někdo šuplík otevře a zakřičí: vstávat!

Recenze:

Převzato z týdeníku Rozhlas č. 37, 4. 9. 2012

Na spisovatele Michala Šandu (1965) jaksi není spolehnutí. Každou svoji knížku píše v jiném žánru a vlastně i jiným stylem a trochu jiným slovníkem. Ten, kdo chce od literatury jistotu, návaznost, čitelný rukopis, přijde u něj zkrátka. Šanda se totiž nevrací, neopakuje, nerozmělňuje – jde dopředu.

Od roku 1994, kdy ve svých devětadvaceti letech debutoval, vydal takových „nespolehlivých“ titulů čtrnáct: zorientoval se rychle v poezii i próze, vyzkoušel si drama pro jeviště i rozhlasovou hru; zalíbilo se mu v mystifikacích, hospodských „kecanicích“ i poněkud nestandardně pojaté literatuře pro děti; naučil se jazykové hře i experimentu s vizuální stránkou řeči. Prostě zkouší, co slova v různých konstelacích dají, co unesou. Už jen ty názvy některých jeho prací stojí za to, aby zazněly: Sorento, Metro, Merekvice, Sudamerická romance, Španělské ptáčky, Blues 1890–1940, Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu... Jenže pozor: Šanda není typ formalisty, co dokáže vybraně mluvit v jakékoli poloze, aniž by cokoli řekl. Při bližším ohledání jeho textů jsou zřejmé motivy, ba témata, která se opakují, rozvíjejí, k nimž se autor vztahuje až s jistou obsesí. A nejde ani tak o úniky do minulosti, nejčastěji na přelom devatenáctého a dvacátého století, ani o úniky geografické – třeba mezi kolonialisty do Jižní Ameriky nebo bluesmany do Ameriky Severní. Nejde ani o zálibu v rybaření na českých rybnících, přehrabování se ve starých tiscích nebo účast v různých přístolních společnostech a jejich hovorech. Nejde o umělecké spojnice, které mohou od autora vést na jedné straně k Bohumilu Hrabalovi, na druhé straně k literárnímu experimentu šedesátých let a na straně třetí pak k Ivanu Wernischovi, který je do jisté míry Šandovým guru.

Jde o zřejmou autorskou těkavost, snad nervozitu, neklid, který jej žene – jde o jakýsi literární útěk z nespokojeného, nenaplněného života – jde o hledání vlastní existence v proměnách řeči – jde o pátrání ve fikčních světech, kde bylo nebo by snad mohlo být lépe. Šanda je tedy spisovatelem v základě existenciálním, možná přímo existencialistickým; autorem, který investuje do svých textů v první řadě sebe. Jenže tahle vlastně tragická, temná stránka jeho psaní má samozřejmě svoji světlinu, a tou je Šandův neotřelý smysl pro humor, někdy s absurdní příchutí. Odtud jeho záliba v mystifikacích, hrách i hříčkách všeho druhu. Odtud příbuznost se jmenovaným Wernischem (případně s Milanem Ohniskem). Také Šandovo dílo vděčí za svoji myšlenkovou i výrazovou sílu především funkčnímu napětí mezi zábavnou, žertovnou vrstvou a vrstvou vážnou, sebezpytnou, sžíravě sebereflexivní. Všechno řečené vynikne dobře v Šandově novince, jeho patnácté knize v řadě. Má pěkný titul – Sebrané spí si – a je v ní od každého kousek. Autor totiž sebral, respektive vybral z textů, co mu spaly po zásuvkách pracovního stolu, jakési best of. Svůj jubilejní spis, kterým vstoupil symbolicky do věku dospělosti, poskládal jako pestrou mozaiku: báseň-dokument posadil vedle básně-experimentu, dramolet dal po bok anekdoty, drobnou prózu vystřídal svižnou „kecanicí“, tu pak fotografickou momentkou, anotací na smyšlený film nebo recenzí na skutečnou knihu. Je to podařený a vtipný mix, dobře namíchaný postmoderní guláš, který by si jistě objednali s chutí i Fernando Pessoa nebo Raymond Queneau. Že je to nepřípadné srovnání? Ale kdepak: Michal Šanda je podobně výjimečný spisovatel – autor, který by zasloužil přes uvedenou „nespolehlivost“ (anebo právě pro ni) konečně docenit.

Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

UKÁZKY:

Milan Ohnisko: Azurové inferno

Ohniskova sbírka upoutá už na první pohled adjustací. Dřív

totiž než se čtenář dostane k četbě samotné, musí roztrhnout

naducaný obal z bublinové fólie. Ale i po tomto základním

úkonu oddalování četby pokračuje, protože ve fólii je kromě

knihy ještě igelitový pytlíček s 1 g bílého prášku. Vysypávaje prášek

na zrcátko říkal jsem si v duchu, že u nakladatelství Větrné

mlýny jemožné všechno. Proč bymísto doprošování se omenší

nežmalémnožství drobáků zministerských dotací nemohli potřebné

finance získávatmedelínskou cestou? Vytrhl jsemz knihy

titulní list a z prášku na zrcátku vytvořil pomocí něj úhlednou

lajnu. Potom jsem ho sroloval do ruličky. Šňupnul jsem si.

Během tisíciny vteřiny mi došlo, proč má sbírka právě tenhle

název. Blesklo to ve mně jako tisíc sluncí. Třeskutá bolest. Prací

prášek Azur způsobil vmé hlavě doslova a do písmene inferno.

Nevím, jestlimámmlátit čelemo zeď nebo o podlahu. Do očí se

mi hrnou slzy.Musímuznat, že si básníkOhnisko dovede svého

čtenáře předpřipravit!

Tak nějak a pravděpodobně ještě hůř mu muselo být, když

psal verše: „Jak raněné zvíře/ kdesi v díře/ připadám si// To

bude/ mým životem/ asi.“

Nebo báseň Mat, to jsou onačí šachy, než hrají Kaprál se Slaninou:

„Za okny psychiatrie sněží/ střelec koketuje s věží/ hraje

se poněkud lechtivá partie/ jenom bůh ví jak mi je.“

Od počátku Ohniskovy tvorby je ovšemexistenciální úzkost

vybalancovaná hravostí a jazykovými ekvilibristikami. Tento

okruh reprezentuje například báseň Protři horny. „Kdo na lesní

roh/ je hornista/ kdo portugalsky/ luzista// Luzista hraje na

hornu/ evergreeny Greenhornů// You’re hornymeans jsi nadržen/

S žen šenem jsi víc než sen žen!// Kdo na kupoli/ kupolista/

komu málo/ pusť si žilou nebo Lista.“

Jaksimimoděk a naprosto organicky se domnohých Ohniskových

veršů dostala jména autorů, kterých si on osobně považuje.

V básni Nesmír jsou hned dva. „Norbert Holub v autě říká:/

Všechno je vidět na mozku./ Rentgen neomylně pozná/ psychotika

i násosku// Někdo jiný někde jinde:/ I van – divíš se?

– je Duch!// I démoni umí plakat/ a dokonce prý i Pán much.“

Kromě Holuba a Diviše tu figurují Klíma, Bondy, Vodseďálek

nebo Magor, kteří tvoří Ohniskovo literární zázemí.

Velmi blízkomá k Ohniskovi další básníkmarnosti,Miroslav

Salava. I já jsemod něj loni před vánoci dostal e-mailemPF. Rozhořčeně

jsem odpověděl, že je vůl a aby se nerouhal. Teď, napumpovaný

Azurem, jsem smířlivější a dokonce jsem rád, že

o tomOhnisko napsal báseň. „V láhvi zbývá už jen půlka/Mirek

Salava mi poslal přání do nového roku/ na fotce sedí s pistolí

přiloženou k spánku/ ještě pár Diazepamů a dva loky/ chci usnout,

ach bože usnout/ na tři roky// Je v té zbrani/ ještě jedna

kulka?“

Suma sumárum, Milan Ohnisko ve všech svých pěti doposavad

vydaných sbírkách ukazuje, jak nahlíží na náš relativně poklidný

a spokojený život člověk, kterému permanentně padá

krajíc tou namazanou stranou dolů. Nadto je to dobře napsané.

Co bychommohli chtít víc? Depresi není radno okusit na vlastní

kůži, bohatě stačí dozvídat se o ní zprostředkovaně od básníků

a lhostejno, jestli od Ohniska, Salavy, Diviše a tak dál; to jsem si

dnes azurově zašňupal.

**************************************

Pane bože, dej mi znamení a já snad

dám ty tři koruny na modlení

To je smrad! Japonky za těma foťáčkama pomalu není vidět, šatičky

z hračkářství, křusničky na šteklíčkách, ale rychta jako když

se vysere golem. Syrový maso žerou, potom nemaj mít ze suši

smradlavý hovna. Vidíš je? Se fotěj i tady. Haló, tady se platí! Nemysli

si, že budeš dělat, že nerozumíš. Three crowns, to je dvojkoruna.

Three crowns! Ty mě dneska hnětou. Už aby byl večer.

No a v kuchyni rozsvíceno, na sporáku připravená voda na špagety,

ještě že ho nenapadlo ji dát vařit. Televize hrála a ovladač

– krucinál, kde je!Mně, když jsemv ráži, stačímálo a chytnemě

rapl. Na kredenci byl na kostičky nakrájenej točeňák. Cedník.

Utěrka. Ovladač ležel pod ní. Tady se platí! Pay before pee!

Abych jim přepočítávala kurz nebo co, dej sem euro, máš mít

koruny. Co vejrá, to jímámještě dojít otevřít kabinu? Čurat, doufám,

už bude sama. Říčný vyfuněj na ochoz. Nahoře na věži to

profláknutý panorama Hradčan je přes staroměstský střechy

onačí, třeba Vltava a Karlův most zmizej, zato se nad Svatovítskou

katedrálou vznáší zlatej glóbus od Klementina. U nich

doma je největší kopec na dvorku hnojiště, jinak je Maďarónie

lautr rovina, se nedivím, že se z těch dvěstěpadesáti schodů poserou,

ale zaplatit bymi tedamohli. Bezahlen. Cože? Povídámti

bezahlen! Na střední škole jste němčinu měli, jako my. Nebo si

to tadyhle přečti na ceduli, trojku poznáš, ta je všude stejná.

Drei! Kde jsem to skončila? Už vím, předevčírem telefon z ára

na Bulovce, že je totálně na maděru. Má rozlámanejch osm

žeber, jedno mu proseklo plíce, ani nemusel ten doktor, co mi

volal, pokračovat, zved se mi kufr a že jsem odsud zvyklá na ledaccos.

Do prdele, co zas? Proč zase tenhle pucifous nejde do

kabiny? Už to vidím! Krupičkovatě záchod zastříká hovno tlačený

prdem, to byl určitě ten Bulhar prve, na chvíli se zakecám

a nedám bacha a už tu mám nadělení. A to nejsou jenom Bulhaři,

všude, kde jsou zvyklí na turecký hajzly, si stoupaj nahoru

a serou přidřepnutý na bobku. Prkýnka jsou polámaný od nich;

když na něj šloupne takovejhle rabachol... Nedej bůh, aby pod

někým z nich praskla mísa, to by bylo krve, až by si kecnul

nahou prdelí do porcelánovejch střepů. Šrapnely jsou prkotina,

vezmu to štětkou namočenou v savu a zas to mám špígl nýgl.

Three crowns! Chvíli nemůže bejt klid, už abych se s nima zase

handrkovala. Three crowns! Mně připadá, že si snad myslej, že

za ty tři koruny koupěj v Čechách mercedes. Šmejd. Jsem to věděla,

že uteče bez placení, ať ti šulín upadne!Mne z nich jednou

trefí šlak. Existuje ženská, která viděla, jak ho ta tramvaj srazila.

Vyšel z baráku nalehko v tílku a v pantoflích, naproti přes ulici

je krám s italskejma specialitama. Na parmezán si on potrpí,

musí bejt originál Parmigiano Reggiano, přitom dřívávějc dlabal

špagety s obyčejným eidamem, až se mu dělaly boule za

ušima. Ta ženská stála vepředu za řidičem a viděla, že sešel

z chodníku a najednou se zastavil uprostřed kolejí, koukala, jak

se k němu blížej, tramvajáci brzděj zvonkem. Italka je to nebo cigoška?

Chodilymi semtři cikánky vymustrovaný za Italky, černý

brejle, turistický batůžky, jenomže pod bundama měly zevnitř

našitý hafo kapes. Kolem nich se motal špunt a krad. U umyvadla

obstoupily opravdickou italskou průvodkyni a to jsem

řvala. Pro mne za mne, jestli si ji okradou venku, do toho je mi

kulébr, ale tady mi krást nebudou. Peněženky v odpadkovejch

koších, to je imrvére. Zavřou se v kabině a já vím pendrek, co

tam dělaj. Denně najdu pět šest vybrabčenejch. Teď je začaly

dávat do pytlíků na vložky. Já se picnu, megera, snad se ani nepůjde

vypísknout, ona pořád ještě přepočítává ty peníze, co ode

mne dostala nazpátek. To je kumšt sečíst padesátku, dvě dvacky

a sedm korun. Neřeknu, kdybych jí dala hrst drobáků, ale to já

nedělám.Mercedes si kup! Po tomhle všemjsemtak ztahaná, že

se do špitálu sotva dovleču. Pucovat hovna tady a utírat zadky

nemohoucím pacientům – u mne jsou sestřičky světice. Jedna

mi dokonce radila, abych ho držela za ruku a mluvila na něj.

Buď je to taková idealistka od nátury, v tompřípadku by na tom

nebylo nic špatnýho, nebo se nezdravě často kouká na americký

filmy. Co může vnímat člověk, kterej mele z posledního? Hadičky

z něj čouhaj na všechny strany. Podobnej nesmysl jako

se světlemna konci tunelu. To by nějakej bůh nejdřívmusel existovat.

Three crowns! Gracias. Jak mám vědět, jakou řečí mluvíš?

Položí peníze na misku a ani neotevře hubu. Občas se tady ale

dějou věci. Cvaknou dveře u kabiny. Tři korunymi samozřejmě

nedal. Volám na něj a že mám setsakra ječák, ale on nic. Zevnitř

zamčeno. Přičapnu si, nakouknu dolů pod dveře, boty nikde.

Napadlo mě, to asi bude zase nějakej Bulhar. Stoupnu si před

kabinu, žemu to, až vyleze, spočítám. Funěl u toho nelidsky, než

to vytlačil. Čekám, a potom už mě to dožralo, vezmu za kliku

a najednou bylo odemčeno a v míse ležely hovínka tenký jako

trempský cigáro ve tvaru písmen J H V H. První H je Hitler, to je

jasný, druhý Heydrich. Kdo je J a V, na to jsemnepřišla. Fašouni

němčourský, vidíš je?