Helena Drašnarová, dcera Jaroslava Dietla a žena Jiřího Drašnara, nikdy nestála o veřejnou pozornost. Svůj pozdní debut složila ze zápisků, kterými během let komentovala svou emigrační zkušenost. Kniha obsahuje vzpomínky na dětství a mládí v rodině nejznámějšího českého televizního scénáristy, stejně jako na osobní setkání s lidmi od světových celebrit po losangeleské bezdomovce. Nejde však o memoáry. Přes útržkovitý tvar jednotlivých kapitol jde o promyšlené a strukturované vyprávění.
Autorka nepopře scénáristický výcvik absolventky pražské FAMU. Deziluze s ironií u ní přechází v komické popisy každodenních situací, přesné postřehy o lidech a zasahující mikropříběhy. Přestože se popisy zakládají na živých vzpomínkách, nejde o knihu drbů. Drašnarová nerozlišuje mezi lidmi "malými" a "velkými" a všichni jí slouží k naplnění netypického, ale dokonale funkčního románového tvaru.
5. 1. 2017 MF
29. 7. 2016
http://www.blisty.cz/art/83156.html
Svazek záznamů Heleny Drašnarové z listopadu 1989 až dubna 2014, nazvaný Kde je moje máma?, lze na poli deníkové prózy považovat za jeden z nejzajímavějších tuzemských počinů několika posledních let.
Kdo vůbec je Helena Drašnarová?
Narodila se nejspíš v roce 1953, na obálce své prvotiny rok narození neuvádí, pouze jej lze nepřímo odvodit z několika poznámek v knize samotné. Žádný ze slovníků české literatury Drašnarovou nezmiňuje; logicky – publikovala zatím časopisecky několik povídek. Je dcerou Jaroslava a Marie Dietlových: ano, toho proslulého scenáristy zejména televizních seriálů. Helena scenáristiku na FAMU v sedmdesátých letech studovala. Na rozdíl od otce se profesně nezařadila „do systému“, pohybovala se v kruzích i neoficiálních.
Chodila s Jiřím Drašnarem, který na FAMU studoval obor filmová a televizní režie, ale ze školy byl vyloučen a živil se většinou manuálně, pomocnými profesemi. V roce 1979 společně emigrovali do Rakouska, od roku 1980 žili v USA, v roce 1982 se usadili v Kalifornii, konkrétně ve městě Redondo Beach, v okrese Los Angeles. Tam také vznikaly Heleniny záznamy. Ona dlouhá léta pracovala jako servírka v jedné z restaurací na letišti v Los Angeles, Drašnar byl, dá se vysledovat z knihy, bez stálého zaměstnání; psal.
Dodejme, že spisovatel Jiří Drašnar je po smrti (1948–2013). V nekrologu napsal Štefan Švec, odpovědný redaktor svazku Kde je moje máma?, mimo jiné toto: „Celý život se věnoval bojovým uměním a stal se jejich skrytým učitelem. V souladu se svým přístupem k životu nijak nepropagoval ani své knihy. Ty proto fungují jako zvláštní druh zasvěcení, osobní objev pro čtenáře, který se o nich jen těžko může dozvědět obvyklými cestami. Sága O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu je málo známým pokladem české literatury...“
Odspodu vidím život
Jednotlivé záznamy Drašnarové mají své vlastní titulky, vytvořen je tím dojem mikrokapitol, relativně samostatných útvarů. Jejich délka kolísá mezi několika řádky a několika tiskovými stranami. Různé je i zacílení: někdy jde o bezprostřední záznam konkrétního dne, jindy třeba o vzpomínku ve formě črty až povídky. Chronologičnost zde jakási je, ale velice volná. Existují tu například zápisky, v nichž se autorka vrací do dob daleko předcházejících tomu času, v němž se proud kapitolek momentálně v zásadě nachází; jindy naopak záznam předjímá události, které pak ještě budou probrány takříkajíc v přímém přenosu. Celek pak tudíž nestojí coby prostá sumarizace průběžně činěných zápisků, nýbrž běží o promyšlenou strukturu, o tvarovanou výpověď, téměř dokumentární román svého druhu, aniž ten ztrácí na spontaneitě a autenticitě.
Tato tvarová práce na rukopisu je zřejmá, aniž z něho trčí, aniž ji autorka jakkoliv vypichuje, tematizuje, natož aby ji dávala na odiv. Vědomá tematizace souboru se projevuje i ve faktu, že slovem není zmíněna manželova smrt, ačkoliv závěrečná datace dokládá, že materiál pro knihu vznikal i po jeho skonu.
Od prvních mikrokapitol čtenáře oslovuje přímočarý, ostrý, sarkastický, (sebe)ironický zrak a hlas. Helena Drašnarová pozoruje a uvažuje zcela nesentimentálně, rázně, někdy až krutě, ale není to krutost burana, nýbrž senzitivní bytosti s kritickým rozumem, pravděpodobně vytrénovaným – i když to sama v knize takto nikde neříká – osudovým spojením s Jiřím Drašnarem; ze zápisků je ovšem zřejmé, jak se vzájemně špičkují, korigují, „hlídají“, aby u nich nedošlo ke zblbnutí, ke kompromisnictví, k tomu, aby se z nich nestali rezignující tetka a dědek. Vystavení se svobodě a tvrdosti byla jejich společná životní volba a dostáli jí se všemi možnými důsledky. V Americe totiž byli nobody, nikdo, loseři; zuby nehty nižší střední třída. U Drašnarové se bohatá Kalifornie projevuje ve své nejvšednější všednosti těch méně úspěšných, těch, kdo takzvaně nejsou na výši doby, kdo v reaganovských osmdesátých letech nenaskočili na yuppies vlnu budování kariéry.
Záznamy vyzařují pisatelčinu rozpolcenost mezi „tam“ (USA) a „tady“ (ČR). V Praze jí po mrtvici postupně odchází ze života maminka, za níž zoufale přilétává – a pak zase mizí za oceán. To je ústřední ztráta svazku, který však i ve svém úhrnu je knihou nálezů, ale právě předevšímztrát, inventurní knihou ztraceného času: doslova i v přeneseném slova smyslu, kdy se Drašnarová vrací do časů svého dětství i mládí a reflektuje to, co ji utvářelo, co ji mrzačilo (či naopak zanechalo pěknou stopu), včetně formování otcem. Dietla má v paměti zakořeněného mj. obrazem, kterak při odchodu za svou příští, druhou ženou Magdalénou odnáší z domácnosti TV přístroj a supí s ním pryč. A její glosy na adresu otce, sebeomlouvajícího režimního scenáristy, jsou mimořádně hutné: sarkastické, ale přece nějak pokrevně chápavé.
Tenhle (polygraficky bohužel nekvalitně slepený) paperback je tak rovněž generační výpovědí o lidech, které na počátku jejich dospělé životní dráhy zasáhla normalizace a oni jsou tímnavždy poznamenáni; jako kdyby je ta zkušenost s něčím, čím tolik pohrdali, netušeně paralyzovala a oni už navždy vše konali s touto zátěží.
Jako logo má nakladatelství Petr Štengl malinký, černě vyvedený ruční útočný granát, jehož tělo zčásti překrývá červené srdce. Myslím, že tuhle filozofii nakladatele naplňuje svazek Kde je moje máma? naprosto dokonale.