(Převzato z literárně kulturního časopisu H_aluze
http://www.h-aluze.cz/2011/03/04/ruznorode-pohledy-a-zpovedi/
Recenzní výtisk jako každý jiný. Ale! Když jsem poprvé viděl rudě graficky vyvedený název Mokrá buchta na obálce knihy, řekl jsem si: „Hm… zase nějaká prasárna.“ Knihu jsem četl ponejvíce ve veřejně dostupných prostorách a neustále jsem se setkával s obvyklou otázkou literárních nadšenců: „Co to čteš?“ Asi každý ji zná…, otázka, která otravuje čtenáře, ale přitom ve chvíli, kdy se čtenář stane potkávačem čtenáře, ihned ji pronáší. Vždy, když jsem ukázal potkávači obálku, zaslechl jsem teologické: „ježiši“. Ano, skutečně kniha působí na potkávače a pozorovače tak nějak demoralizačně, a to mnohem více, než náš obávaný Rytíř Smyl, či jemu podobné literární špeky, špíčky, píčky atd.
Nahlédněme nyní do knihy trošku blíže. Po bujných představách se čtenář shledá s velice zajímavou narativní strukturou, jestli je v nějakém českém díle opravdová všehochuť různorodých narativních forem, tak je to právě zde.
Kniha je rozdělena do sedmnácti pojmenovaných oddílů, které mají společná témata i společného vypravěče, ale není pro ně příznačná návaznost, jak tomu bývá u románů. Jednotlivé texty v oddílech jsou ještě dále tříštěny na menší celky, které sic jsou tematicky spojené, ale časově, prostorově, formálně i dějově naprosto odlišné, nemůžeme tedy hovořit ani o souboru povídek.
Setkáváme se s autorem, který si se čtenářem opět tak trochu hraje. Pro postmodernu je typické, že jazýček vah se přiklání spíše k formě nežli k příběhu, a ozvláštnění formy se chápe jako základní rys díla (autor recenze není přímým pokračovatelem formalistů, ač to tak může vypadat) a ne jinak je tomu i zde. Různorodá forma je v díle zpracována skutečně brilantně. Například v textu pojmenovaném Pohlednice se setkáváme s vnitřním vyprávěním a razantním protažením diskursu, jak je to typické například pro Joyceova díla, ocitujme jen namátkou, jak je popisována malá část Pohlednice: „Muži po návratu holedbají se sečtělostí, před chvilkou nad mušlí ve výši oka přečtené nápisy přednášejí vesele ostatním, v posunutém stavu vyprazdňujícího se těla se jim vryly do paměti.“ Jiné texty svojí formou i tématem připomínají beatnika Jacka Keruacka a to ještě dříve, než na něj sám autor později upozorní jeho zmíněním v textu. Jindy můžeme zachytit náznaky Bernhardovsky sebereflexivního vypravěče: „,Začíná být pěkně nervózní,´ procedí skrz zuby, protože se v takových situacích cedí mezi zuby, protože se skutečně při koncentraci mluví pouze napůl otevřenými rty, johnfordovsky.“ Kromě formy není autorovi cizí ani Bernhardovské bezservítkové zachycování paradoxní fikční skutečnosti, která i zde graduje (stejně jako u Bernharda) zejména v menších útvarech: „…Jé, červený kalhoty! Honzák jim zamával a zvolal na ně na oplátku: Jé, modrý kalhoty! A ukazoval prstem, jaké že to mají na střeše modráky. V červených svých kalhotách pak přešel most a skončil někde na Malé Straně v hospodě. Tam se bavil delší dobu s dívkou o dost mladší, než byl on sám; vyprávěl o umění a o životě na Západě. Dívka mu naslouchala pozorně. Když odešel Honzák na záchod, ztloukli ho tam chlapci domodra. Jen tak, že prý moc kecá…“
Ukázka samotná naznačuje dominantní emigrantské téma celé knihy, které vychází z reálných zkušeností samotného autora Antonína Mareše (emigroval se svými rodiči roku 1968). Proto se v knize setkáme ponejvíce s autorským vypravěčem. Někdy autor více fabuluje, jindy texty připomínají spíše deníkové zápisy, ale vždy jim emigrantská tematika skrytě dominuje a na okolní společenské, ani ne tak problémy jako spíš situace, je nahlíženo vypravěčem, který je nad věcí a rozhodně nemá potřebu hrát dnes tak moderní společenské divadlo. Vypravěč pohlíží na okolní svět spíše kriticky, a to ať už na společenské komedie, které fabuluje například tak, že vytváří společensky důležité situace, a plynule je prolíná s fantazijními sadomasochistickými představami (možná skutečností) postav dané situace, či na vážnější témata, jako je osud emigrantů, lidská blbost a pseudointelektuálství.
Příběh je zahalen do podivné tragikomiky a šedi, ta je zřetelná zejména tehdy, když se mluví o konkrétních místech např. Mnichově či Praze; místa, která jsou si v knize přes svoji kulturní i historickou rozdílnost svojí šedivostí rovná.
Různorodá, mnohdy složitá narativní forma rozhodně nenapomůže udělat z knihy čtenářský bestseller. Čtenář by se měl připravit na strastiplná místa, v nichž se bude skutečně ztrácet a vracet, ovšem tohle je jen známka náročnějšího textu a nikoli nižší kvality. Autor si je své různoformy samozřejmě vědom a částečně ji i ironizuje, jako důkaz nechť slouží jeden s posledních názvů jednoho z útvarů: „Ichforma autora se pomalu, ale jistě dere na vozovku.“
K čtenářské náročnosti také přispívají cizojazyčné promluvy, zejména v němčině a angličtině, ale setkáme se zde také s polštinou a dalšími jazyky, které jsou mnohdy okořeněny o dialekty a slovními hříčky. Samotná kniha je perličkou tříštivé formy, která je úzce spjata s dějem a dokonale se proměňuje.
Začali jsme „M/mokrou buchtou“, ale nechali jsme prapodivný název trošku nedorozebraný, možná by se hodilo říct spíše nedopečený. Tak tedy jen ve zkratce: v knize je název velice dobře rozebrán, a myslím, že čtenářova fantazie nebude daleko od samotného vysvětlení, které text podává, ovšem, český národe, chce to jistě hledat ještě další symboliku.
Tomáš Suk
UKÁZKA:
Závodník Františka
Člověk v autě na semaforu prolítne tisk, Süddeutsche Zeitung. Čte nadpis: Dieter Bohlen singt – deník disponuje důkazy. Thomas Anders nezpívá – na videu ze zkoušky na Euro-Song-Festival pouze mele rty. Což je prý poznat. Takže další zklamání, myslím si cynicky. Anebo další pravda: Dieter Bohlen zpívá! Dieter Bohlen ovšem není Modern Talking. Modern Talking je Thomas Anders, protože Thomas pouze dělá, jako by zpíval. To je modern talking. Pohybovat rty k myšlenkám z pásku. Zelená, člověk rozjíždí se jako závodník.
V této chvíli, když to čtete, totiž máte co do činění s člověkem, jenž před skoro čtyřiceti lety dostal českou pseudozávodničku značky Pionýr, jenže na ní chtěl mít přehazovačku. Jako kamarádi. Pan Šobr v nemocniční dílně mu ji dodatečně namontoval. Přehazovačka však ani ne po kilometru vletěla do špic, urvala se, pozohýbala. Člověk tlačí pseudozávodničku Pionýr domů. Míjí skupinu dětí z mateřské školky s učitelkou, učitelka rozvážně praví k pomalým dětem: „Děti, podívejte se, závodnička!“ Učitelka dětem lže. Nevadí, je totalita. Však člověk taky lhal: psal si do sešitu aktivit pionýrské skupiny chlapců, kterou vedl, že dělali pokusy s raketami dle vzoru sovětských kosmonautů. Ve skutečnosti on, vedoucí pionýrské skupiny, balil s Bzonkem staré kartáčky do staniolu: dole zapáleny vystřelily jako malé rakety do vzduchu nad Městem Albrechtice. Někdy taky ne. Ty modernější kartáčky už nebyly vyráběny z celuloidu, nehořely výbušně. Aby rozstříhali prasklé pingpongové míčky na malé kousky velikosti nehtů, to člověka ani Bzonka nenapadlo. Za pokusy s raketami podle vzoru sovětských kosmonautů dostal člověk pochvalu. Čolky lovili zase podle jiného vzoru chování. Ve smyslu vědy, poznání a jakési osvěty. U tuberkulózní léčebny Žáry bylo malé jezírko, tam žili černí horští čolci. Z kopce pod Žáry pak jeli na kolech. Z toho strašného kopce. On, člověk bez přehazovačky, někteří kamarádi jeli na galuskách. To však přesahovalo jeho představivost, neb se lepily jinak.
Helga přikáže: „Tady to si oblékneš!“ Podá mu jakýsi černý úbor podobný dámskému body, v rozkroku s kulatým otvorem. Přeměřuje. „Tak to asi nepůjde,“ prohodí suše. „Jsme dobře stavěný, človíčku. No uvidíme. Vysvlečeš se do naha a postavíš se rozkročmo! Budeš odpovídat celou větou a přidáš pokaždé souhlas: Ano, paní! Opakuj!“
„Ano, paní.“ „Celou větou – jsem řekla!“ „Budu odpovídat celou větou, ano, paní.“
„A jak se jmenuješ?“
„František.“ Přistoupí blíž, těsně k uchu šeptá: „Budeš moje Františka? Těšíš se, Františko?“
„Ano, paní, těším se.“ „Špatně! Ještě jednou!“
„Těším se, ano, paní.“
„Tak je to správně. A teď si klekni, Františko!“ Klekne si.
„Roztáhni stehna, lokty polož na zem, tak,“ začne pošvihávat bičíkem. „A teď řekneš pokaždé zvíře, které má čtyři nohy, tak!“
„Slon...“ „Ano? Jsi slon!? Silný slon? Pokračuj!“
„Jelen, kůň,“ nic ho nenapadá, je to směšné, snaží se vybavit si zvíře: „Krokodýl...“
„Já ti dám krokodýla! Co je to za zvíře: krokodýl!?“
„Jako čolek,“ řekne.
„Cože? Tak ty to nebereš vážně?! Lehni si na záda!“ Lehne si na záda.
„Nadechni se!“
Na českých dálnicích se jezdí velmi nebezpečně. Moravský člověk z Německa, bývalý emigrant, koupil si velké BMW, neustále provokuje svým jednoznačným D. Mohl by si přilepit malou českou vlaječku vedle D, proč ale! Co by to pomohlo? D + vlaječka = debil s vlaječkou. Zažívá smrtelné předjezdy. Například červený forman za Brnem na Prahu, naplněný čtyřmi mladšími pány až po okraj karoserie. „Proč to udělal?“ táže se člověk spolujezdce Františky. „Protožes ho už dvakrát předjel,“ odpoví Františka. „Už dvakrát? Ani jsem si nevšiml.“ „Předjel, no, dvakrát.“ Forman předjede, ostře zajede těsně před čumák žraloka do pravého pruhu. A tak člověk přibrzdí, pověsí se za formana asi na dva metry. Františka utichla, ani nedutala, on zmlkl taky. Koncentruje se na ty dva tři metry odstupu, na svůj odstup. Ubere-li forman, taky přibrzdí; přidá-li, přidá člověk taky. Jedou takhle už asi pět kilometrů: on ve svém odstupu, oni ve svém odstupu. V kabině formana rostou pohyby, paže a hlavy se pohybují. Člověk cítí, jak to řidiče formana znervózňuje, ta jízda za prdelí jeho formana. To důsledné dodržování nervy drásajícího odstupu žralokem D. Teď jde forman dolů na sto, nešť, leč a byť devadesát. Člověk ale udržuje odstup. Forman zrychlí, zpomalí a zrychlí. Člověk má ein deutsches Präzisionsinstrument na odstup, tak co! Dalších pět kilometrů dva tři metry, bzukot. Člověk jak čolek.
„Začínají být pěkně nervózní,“ procedí skrz zuby, protože se v takových situacích cedí mezi zuby, protože se skutečně při koncentraci mluví pouze napůl otevřenými rty, johnfordovsky. Jedou a jedou. Zůstaň tu se mnou, lásko sladká…
„Však já zůstanu; a teď to bude trošku studit.“ Františka vnímá prst potřený krémem. Stabilní rychlost, zrychlení, zpomalení, zasouvání. Moment, žádné řazení! Je to automatika! Spolujezdec na zadním pravém sedadle formana se náhle otočí obličejem vzad, drží černý předmět ve výši hlavy. Několik vteřin člověk zvažoval zbraň. To již ale bliká blesk, muž fotí. Fotografuje člověka přes zadní sklo formana, přes čelní sklo BMW. „To toho nafotí, vidiš ho?“ „Vidim!“ Na příští odbočce k motorestu forman odbočuje, BMW pomalu zrychluje. Ni se neotočí, koutkem oka nemrkne, napětí se uvolňuje, člověk vyhrál.
V Praze pod mostem, při nájezdu u Vltavy na směr Plzeň, za supícím náklaďákem jedoucí hnědá stodvacítka náhle vybočí do předjížděcího pruhu. Řidič, člověk, jak chceš, BMW: ubere plyn, popustí vztek. Stodvacítka se evidentně nepodívala dozadu, do zadního zrcátka. Kdyby bavorák v tomtéž okamžiku zrychlil svých dvě stě čtyřicet koní, najel by do stodvacítky, do jejího levého boku jak do stohu slámy. A tak přibrzdí. Jenže stodvacítka se žraloka tak lekla, že se ihned vrací do pravého pruhu za dusající náklaďák. „Tak jeď. Jeď, vole!“ Vůl nejede. Až teď stodvacítka pochopila, že ji očividně jako pouští.
Začíná nervózně poskakovat, hopkat, modrý kouř. Buď řadí do nižší rychlosti, nebo dostal řidič stodvacítky záchvat. V tom stejném momentu, kdy stodvacítka jala se poskakovat za náklaďákem – mezi stodvacítkou a čumákem žraloka je asi tak na dva metry místa – rozhodl se ale bavorák s věcí rázně skoncovat, prostě předjet celý ten svrab. Přidá plyn a rozjíždí se. V této chvilce nevidomé, bezohledné, klidně i darwinovské, přiřítí se však odzadu zleva Fiat Uno. Na červené kapotě dva široké bílé pruhy, tři a půl metru dlouhé. Snaží se udělat myšku: z pravého pruhu před žraloka do levého předjížděcího; zpoza stodvacítky podél náklaďáku předjet skokem. Řidič una asi nesnesl dle něj nemístnou benevolenci žraloka. Dva mladí kluci; uno, due pruhy. Kdyby bavorák přidal plyn jen o setinu vteřiny dříve, vletělo by uno přesně mezi stodvacítku a žraloka. Žralok by najel zřejmě přímo do řidiče una, odhodil by jej na stodvacítku; šikmo v úhlu na zadní část jejího levého boku by uno byl najel, přímo jí do motoru. Žralok prudce přibrzdí, pneumatiky zakvílí. Pak se žralok zlostně rozjíždí, předjede náklaďák, zařadí se před něj. V tu chvílí asi stovkou po levé straně předjíždí opět uno. Dva výfuky, spolujezdec kouří. Uno už ale zase brzdí, protože je červená. Žralok se rozzuří, změní jízdní pruh. Vťukne tiptronic, pustí se do pronásledování una. Těsně za unem pak, k další odbočce na Plzeň tlačí uno před sebou. Mrštné uno pokaždé zrychlí, na zlomek chvilky zvětší odstup. Dvě stě čtyřicet koní ale odstup hravě dojíždí na metr, na půl metru. Představuje si, jak uno kontroluje s rostoucím děsem ze zešílevšího žraloka v zpětném zrcátku odstup. Těsně za sebou má agresivní čumák žraloka. Tu náhle uno strhne volant doprava a odbočuje někam na sever. Neopomene zamávat žralokovi, jenž pokračuje dál směrem na Plzeň. Originál Super-Rallye, dva pruhy, dva výfuky. Uno, due, tre. Co chceš víc? Jinak nic! Ještě stačí postřehnout, že uno má kolem krku uvázaný bujarý šáteček. Chlapec s angínou, napadá ho stejný kýč jako ten, který právě zažil. Zpomalí. „Máte malé šuliny, hošani!?“ Podnětem totiž k shora popsanému chování soukmenovců by bylo možno si představit větu pronesenou v unu: „Vidíš ho čuráka, myslí si, když má BMW, že...“ – „Že co?“ chtěl by se optat. Zjistit to u formana, una: že když má BMW, tak že má BMW? No a co? A co odstup!?
Není nutné rozjímat o chytrých věcech, chytré věci nejsou životu nebezpečné. Bavme se o věcech celkem blbých: na českých internetových stránkách prostitutek a nočních klubů zvyšuje se počet nabídek služeb typu piss, lehké sm. Tak například jeden olomoucký klub uváděl dříve ve svém reklamním textu na internetu: „Zaříkadlo – sm. Romantika naší středověké komůrky je určena nejen příznivcům sm, ale všem znalcům opravdových slastí. Její vybavení by patřičně ocenil i samotný Mistr cechu katovského – Jan Mydlář. Že je to pro vás nové? Ničeho se nebojte! Vždyť sám Jan Amos Komenský říkal: Všeho zkoušejte, co je dobré, toho se držte. A naše dívky? Ty jsou opravdu k neudržení! Je na vás, jak si s nimi budete umět poradit. Jestli to rychle neuděláte, tak si ony ochočí vás. Ničeho se nebojte!“ Na počet nehleďte: piss, piss paf puff. Sudou měř!
Leží na zádech. Helga přivazuje zápěstí ke kolenům, navléká ochranu, souloží střídmými pohyby konečník závodníka. „To se jí líbí?“ přikloní ústa ke krku: „Líbí se to Františce? Odpověz celou větou!“ „To se mi líbí, ano, paní,“ odpovídá Františka. „Tak,“ potvrdí si Helga, „tak, hm.“
Přeřadí rychlost. „Tak?“ ptá se ještě jednou: „Tak?“ „Tak se mi to taky líbí, ano, paní.“ „A co tak šáteček? Šáteček kolem krčku, proti nachlazení?“ „Ano, paní.“ „Šáteček proti nachlazení, s kapkami proti bolení v krčku, Františko?“ „Ano, paní. S kapkami proti bolení v krku…“ „A tomu se říká jak?“ táže se, hlas chvěje se potlačovaným vzrušením, vibratem meziplynu při řazení ze čtyřky do trojky: „Tomu se říká šáteček. Nosí ho závodníci formule jedna. A kominíci, mistři cechu řeznického, kuchaři v hvězdičkových restauracích. Nadechni se!“ Breath on me! Do jamky úst, pokrytých hedvábím, vkapává tekutina. „To je proti nachlazení.“ „Ano, paní.“ „Proti chřipce; to je můj La grande Dame de Veuve Clicquot.“ Open your mouth and breath on me, I need your sensitivity. Through the desert and ravine, I see you in places you ain‘t been. Pass me up and stall me one more time, distant arrangements in your mind.
„A nyní Františku osprchujeme. Tak – pěkně. Na stupínku vítězů po závodu Formule 1 stojí vítěz, kolem krku rozšafný šáteček frajírka.“ „Ano, paní, stojí vítěz.“ „V ruce třímá magnum-láhev Dom Pérignon. Obligátní groupies, modelky poblíž, víš! Soupeři, druhý a třetí v pořadí o stupínek níž. Vítěz stříká šampaňským, vítěz sprchuje okolostojící v přímém přenosu. Viz Joe’s Garage Františka Zappy. A co se literatury týče, Františko, viz třetí díl Rabbita, John Updike, část dovolená v Karibiku. Výbuch pěny z láhve asociuje samozřejmě výron semene, přičemž závodníkovo vymočení se do trávy, do mladé trávy, do bujné vegetace, doporučovali již vesničtí čarodějové. A hermetikové radili, aby závodník nemočil na jedovaté byliny. – A velmi silné, Františko, mumiae, jsou výkaly. A proto k určité bezděčné transplantaci dochází při defekaci a urinaci v přírodě, slyšíš? Já jsem bývalá masérka! V hermetismu mám pro termín mumia specifický význam! A to souvisí s mou hermetickou léčbou; udělám ti zábal, Františko. Aby ses mi nenachladila! Nejedná se o balzamované mrtvoly z Egypta, neboj! Mumia – v hermetickém lékařství látka, předmět nasycený živočišným ódem. Chceš být moje mumia?“ „Ano, paní. Já již dávno jsem se...“ zalyká se, „mumií jsem se… jako svoje mumie –“ „Ne mumie!! Mumia!“ pokračuje masérka Helga. „To jsou části lidského těla, vlasy, nehty. Mám tě ostříhat dohola? Anebo krev, lidské výměty…“ „Jsem mumia, a holt zafačovaná k tomu; ano, paní. Zde se mne totiž, paní, nic netýká, vlastně dotýká – auva! a tak udržuji odstup…“ „Chceš větší odstup, Františko?“ „Ano, paní. Ale odpovím vám až za chvilku celou větou…“ „Františko! Krev a lidské výměty! Protože podle principu pars pro toto reprezentuje mumia organismus jedince, z něhož byla získána! Vždyť toto je tvá část, Františko, a toto je taky tvá část! A krev a moč přenáší se na určité rostliny, zvířata nebo nerosty takzvanou transplantací, a ony pak vstřebávají neduživý ód, což se projevuje léčebnými účinky u jedince...“ „Ano, paní.“ „Neskákej mi stále do řeči! Takže – u jedince, který mumia poskytl! A zvláště působí mumia formou krve, i tvé krve. A toto by mohla být i moje krev… Chceš mou krev, Františko? Mou krev, na niž je vázána astrální podstata života… Kdy při zhotovování mumiae, tedy tebe, že…“ „Ano, paní, mne.“ „Kdy při výrobě mumiae se ke tkáním, výmětům a krvi lidského těla ovšem přidávají ještě určité látky… A šátky, Františko! A léčení pomocí placent, které už prosazoval ruský lékař V. P. Filatov…“
„A můj dědeček, paní…“
„Já vím, milá Františko, já vím, dědeček, ten doktor… A proto rovněž onen mateřský chleba s máslem na cestu – má vztah k hermetické teorii mumiae. A mumiální léčbou se hodně zabýval i Paracelsus, víš? A teď si tě zabalím.“
Závodník Františka je balen jako v balírně. Helga balí. „Podle něj totiž podstatou mumiae byl takzvaný archeus, duch života neboli vnitřní stín člověka! – abys mi tady tak ještě exnul, ty darebo! –“ Helga heká, „který proniká celý organismus a je společný všem živým bytostem… A proto řekni závodníkovi – ale domluvíme si raději heslo, Františko, že?“
„Ano, paní, domluvíme si heslo, abych vám tady neumřel celou větou.“
„A to heslo bude, Františko?!“
„To heslo, paní, bude odstup. Jako dištanc.“
„No dobře, Františko, klidně i odstup.“
„Paní, a ty dva bílé pruhy na kapotě toho una, pamatujete si? Tenkrát, srpen šedesát osm, pamatujete si na tanky? Jak měly k odlišení bílé pruhy?“
„Františko, Františko, vždyť mně je už necelých dvaačtyřicet! – jakpak bych si mohla nepamatovat!? –
A teď na kolena, ještě jednou! Tak, a ještě jednou zvířátka mi budeš vyjmenovávat! Dělej, děvko!“
Františka přednáší. „Sirény, zvířata císaři patřící, zvířata nabalzamovaná, ochočená, prasata dojná, zvířata bájná, psi bez pána, zvířata jako šílená počínající si a zvířata nejjemnějším štětcem z kuní srsti nakreslená. –
Velmož on hudby a tance, i někdo na něj si políčil past. Ten, kdo přivolí zanedbat povinnost svou však, ten zabit bude mnou jak zvíře.“
„No tedá, Františko!? No hezký…“