Perforovat skutečnost
Monografie performera Milana Kohouta
recenze od Otakara Bureše

v časopisu A2
2.12.2020 ročník XVI
www.advojka.cz

(legenda: Z performance Milana Kohouta v rámci festival Semeno dobra v roce 2012. Foto od D. Franklina, www.milanmobius.blogspot.com

(Úvod)

Obsáhlá monografie Věčný performer Milan Kohout představuje průřez téměř čtyřicetiletou uměleckou kariérou česko-amerického umělce, spisovatele a někdejšího chartisty Milana Kohouta. Ten v ní vystupuje jako nezastavitelný element, jehož angažované dílo má v lecčem blízko k postanarchistické strategii prefigurativní politiky.

Objemná velkoformátová publikace Věčný performer Milan Kohout mapuje bezmála čtyřiceliletou aktivitu původem českého umělce v oblasti performance. Původní význam slova „performance“ — dokončení činu — se ovšem v Kohoutově pojetí, rámovaném heslem „Umění je politika je život a tak stále do kola“, posouvá k utváření a „inscenování“ předobrazu spravedlivějšího světa. Knihu otevírají eseje již zesnulého Jeda Speara, někdejšího ředitele bostonské umělecské skupiny Mobius, jejímž členem byl od roku 1981 i Kohout (než z ní byl letos vyloučen), a Anny Markowské, působící v Institutu dějin umění ve Vratislavi. Dále zde najdeme zamyšlení nad vztahem estetiky a etiky uměleckého díla od malíře Jiřího Davida a pokus Vladimíra Havlíka o Kohoutův osobní portrét. V světle prvních dvou briliantních textů se však ukazuje, jak obtížné je dílo česko-amerického autora uchopit. Následuje Kohoutův text Pokus o definici nedefinovatelného, v němž autor upozorňuje na neuchopitelnost a komplexnost umění performance. Těžiště publikace nicméně tvoří chronologicky řazené fotografické dokumentace umělových performanci doplněné autorskými komentáři.

Osobní a politické

Průřez Kohoutovým dílem kopíruje osobní a politický vývoj tvůrce. Jako první jsou prezentovány dvě vidokoláže z osmdesátých let, jejichž osud dobře vystihuje ducha doby: zatímco první získala první cenu v československé soutěži amatérského filmu, druhý záznam zachránilo před zabavením Státní bezpečností jeho ukrytí za stropním trámem. Po nátlaku represivních složek se Kohout rozhodl emigrovat a strávil dva roky v rokouském táboře, odkud pochází existenciální reflexe osudu člověka jako cesty, z níž nemůžeme dohlédnout za obzor. Poté, co se Kohoutovi podařilo získat azyl v Spojených státech, usadil se v Bostonu a vystudoval zde uměleckou školu. Místo amerického snu však přišel šok z kulturního a sociálního prostředí. Z kolektivsmu undergroundu a v jistém smyslu i celého reálsocialismu byl Kohout vržen do kultury pseudoindividualismu, což v něm vyvolalo zklamání a odpor stejně silný jako dříve podmínky ve východním bloku a vedlo ho až k jisté simplifikaci, například k přesvědčení, že „kdokoli podporuje náboženství, podporuje násilí“ z něhož vychází nejedna jeho performance.

Performer sice působí na první pohled až egomaniakálně, ale jeho sebejistota se při bližším prozkoumání ukazuje jako potřebná umělecká maska. Kokoutovo donkichotství má jasnou funkci — nasvěcuje pokrytectví, alibismus, egoismus a další nectnosti. Vedle dona Quijota zjevně Kohouta inspirovala i tradice švejkovská (přitom si nelze nevšimnout, že podobně jako Švejk ani jeden Kohout na celkovou změnu nestačí). Další nepominutelnou inspiraci představuje „prarodič“ všech performerů a performerek Díogenes ze Sinópé a kynická tradice, která modernímu člověku může pomoci překonat ironii směnitelnosti, konzumu a autoritářství. Díogenés, don Quijote a Švejk nám poskytují nejen kíč k porozumění Kohoutovu halasnému ateismu, al i k jeho důrazu na tělesnost a tělo, jež je jeho hlavním uměleckým prostředkem. Mimochodem, jak se můžeme dočíst v Kohoutových vzpomínkách Proveď vola světem, volem zůstane (2010), tři knihy, které si s sebou v roce 1986 vzal do emigrace, byly Bible, Příběhy dona Quijota a Osudy dobrého vojáka Švějka.

Černobílý fotbal

Uvedená východiska umožňují lépe pochopit performerova zásadní témata — třeba jeho poukazování na absurditu klecí, zdí a hranic, odmítání překážek, které znemožňují vzájemné dorozumění a porozumění nebo osobní angažovanost ve věci menšin, migrantů a uprchlíků. Vlastní emigrace i zkušenost z komunity takzvané druhé kultury zesílily jeho citlivost k útlaku a situaci těch, kteří si svůj osud nevybrali, ale byli do něj vrženi nedemokratickou a asociální politikou, válkami či třeba proměnou životních podmínek v důsledku přírodních katastrof a klimatických změn. Tuto linii reprezentuje třeba Kohoutův obdivuhodný kousek Házení hrachu na zeď — konkrétně se jednalo o izraelskou okupační, sedm set kilometrů dlouhou hradbu s ostřelovacími věžemi v pozadí. Podobně Kohout pojal připomínku masakru na náměstí Tchien-an-men (Tiananmen) v Pekingu, kde s kýblem a hadrem symbolicky vytíral krev zabitých.

Velkým umělcovým tématem je obhajoba práv Romů, při níž často využívá symbolicky černé a bílé, jako při akci Černobílý fotbal aneb Obrana bílé kultury, kdy s účastníky vytvořil „akční malbu českého rasismu“. Nezamýšlenou korunu dostala performance poté, co pozval „soupeře“ na oběd a v restauraci je odmítli obsloužit… Na desáte výročí 17. listopadu 1989 rozřezal Kohout u segregační zdi v Ústí nad Labem českou vlajku. Zpráva tehdy proběhla zahraničními médii, což významně přispelo ke zboření zdi.

Kohout opakovaně tematizuje vztah soukromého a veřejného prostoru, bojuje proti komodifikaci sdíleného prostředí i proti elitářství. Tak třeba při akci Uhlí do banky se (neúspěšně) pokusil v ostravské „bance z mramoru“ uložit dva kýbly „místního bohatství“ jako vklad do budocnosti.

Ve stejném městě přišel na jednání městského zastupitelstva privitizovat vlastní tělo — a byl starostou vyzván, aby podrobnosti probrali „privátně“. Environmentální stránku Kohoutova díla dobře vystihuje performance Čištění oblohy od skleníkových plynů v Bostonu z roku 2006, již komentuje následně: „Naše bezohledná západní kapitalistická civilizace naakumlovala obrovské množství skleníkových plynů v atmosféře, a tím způsobila globální oteplování planety vedoucí ke kolapsu klimatu. Ve svém zaslepeném konzumním sobectví s tím odmítá ale cokoliv dělat. Nezbývá než aby se aktivismu za záchranu naseho životního prostředí na zeměkouli chopili umělci“.

Nezastavitelný Kohout

Kohout často pracuje se svou pseudovědeckou a nejspíše úmyslně provokativní koncepcí „psychomateriálního přenosu“, připomínající biologickou teorii preformismu, která předpokládala, že podoba dospělého organismu je obsažena už v pohlavních buňkách rodičů. Tyto primitivní podoby evolucionismu Kohout využil při performanci v polském kostele, kde měl údajně vlít své semeno a tím obrátít věřící k ateismu. S podobným záměrem zakopal svou báseň, s tím, že až se rozloží, její mikročástice nakonec lidé požijí a osvojí si její poselství o svobodě.

Kohout byl za své aktivity nesčetněkrát pronásledován, žalován a obviňován, hřebínek mu to však nesrazilo. V USA byl například souzen podle absurdního zákona z 19. století za to, ze po vypuknutí finanční krize v roce 2008 prodával před bankou oprátky. Osvobozen byl na základně prvního dotaku americké ústavy týkajícího se svobody projevu. Do této oblastí spadá i jeho angažmá ve prospěch pronásledovano Juliana Assange: při performanci I am Julian Assange odletěl s falešným občasnským průkazem do Švédska, aby tam byl místo něj zatčen — tentokrát neúspěšně.

Úspěchem je každopádně vydání recenzované knihy, jejíž určitě formální i obsahové vady sice nelze přehlednout, ale prominout ano (jde třeba o úsměvné zmatení pojmů: paleontologická společnost, Ministerstvo kultury v Plzni). Étos Kohoutova života, jak monografie Věčný performer Milan Kohout ukazuje, spočívá v protestu proti zatuchající ustálenosti, která nechává zapomenout na smysl lidského života a vydává za něj jen trvající reprodukci. Při sledování Kohoutových akcí si můžeme vybavit osud Prométhea či Ikara. I zdánlivě marné snažení nicméně perforuje — protrhává blánu, která nám brání nahlédnout skutečnost a jeji možnosti. Toto proniknutí světla do jeskyně nevědomosti je sice často nepohodlné a někdy dokonce děsivé, je však také předpokladem k vykročení na cestu svéprávnosti, vzájemnosti a svobody. Kohoutovy performance jsou tak vlastně uměleckým vyjádřenmím postanarchistické strategie prefigurativní politiky, která se pokouší tvořit „lepší svět“ teď a tady podle našich potřeb, přání a imaginace. Poselství jeho akcí by mohlo znít: abyste něco ovládli, musíte to zastavit. A Kohout se zastavit nenecha!

Autor je filosof.

Věčný performer Milan Kohout / Perpetual performer Milan Kohout. Petr Štengl, Praha 2020, 350 stran.

http://www.petrstengl.cz/knihy/detail/93

Perforating reality
a monograph by performer Milan Kohout
reviewed by Otakar Bureš
review translated into English by David Franklin

A2 magazine
12/2/2020 vol. XVI
www.advojka.cz

(caption: From a performance by Milan Kohout as part of the Semeno Dobra (“Good Sperm”) Festival in 2012. Photo by D. Franklin, www.milanmobius.blogspot.com

(Introduction)

The voluminous monograph Perpetual Performer Milan Kohout presents a compilation of the nearly 40-year artistic career of the Czech-American artist, writer, and Charter 77 signatory Milan Kohout. He appears in it as an inexorable element, whose politically-engaged work is, in all sorts of ways, close to a post-anarchistic strategy of prefigurative politics.

A voluminous, large-format edition, Perpetual Performer Milan Kohout maps nearly 40 years of the activities of this artist of Czech origin in the field of performance. The original meaning of the word “performance” — the execution of an action — in Kohout’s conception, within the framework of the slogan “Art is politics is life is art… and so on in an endless cycle,” is shoved into the slot of, and into the “incendiary” prototype of, a more equitable world. The book opens with essays by the late Jed Speare, former director of the Boston (USA) Mobius Artists Group, of which he had been a member since 1981, as was Kohout (until he was expelled from the group this year — 2020), and by Anna Markowská of the Institute of Art History in Wroclaw, Poland. Furthermore, we find reflections on the relationship between the aesthetics and the ethics of a work of art by painter Jiří David and Vladimír Havlík’s experiment, a personal portrait of Kohout. Yet in the light of the first two brilliant texts, it is revealed how difficult it is to apprehend the works of the Czech-American author. Kohout’s text Attempt to Define the Undefinable follows, in which the author draws attention to the incomprehensibility of the complexity of the art of performance. Nonetheless, the core of the book is formed by the chronologically-arranged photographic documentation of performance pieces, supplemented with the author’s comments.

The personal and the political

This cross-section of Kohout’s works recapitulates the personal and political development of their creator. The first that are presented are two video collages from the 1980s, the fate of which epitomize the spirit of the times well: while the first won first prize in the Czechoslovakian Amateur Film Competition, the second recording was saved from being confiscated by the STB secret police by virtue of its being hidden in a ceiling beam. Under duress from repressive law-enforcement agencies, Kohout decided to emigrate, and spent two years in an Austrian refugee camp, from which came existential reflections on human fate as a path from which we cannot see beyond the horizon. After managing to obtain political asylum in the United States, he settled in Boston and studied at art school there. However, what came in place of the American Dream was the shock of the cultural and social environment. From the collective of the Underground, and in a certain sense from the whole of real socialism, Kohout was thrown into a culture of pseudo-individualism, which caused in him disappointment and a resistance as strong as had the conditions in the Eastern bloc before, and which led him to some simplification, such as the belief that “anyone who supports religion supports violence,” which is the source of more than a few of his performances.

Although at first glance the performer may come across as an egomaniac, upon closer inspection his self-certainty is shown to be a necessary artistic mask. Kohout’s quixotism has a clear function — it sheds light on hypocrisy, alibi-ism, egotism, and other vices. Besides Don Quixote, Kohout is obviously influenced by the Švejkian tradition (and it cannot be overlooked that, similarly to the “good soldier” Švejk, just one Kohout is not enough to change the whole system). Another indispensable inspiration is the “grandparent” of all performers, Diogenes of Sinópé and the cynical tradition that can help modern man overcome the irony of interchangability, consumption, and authoritarianism. Diogenes, Don Quixote, and Švejk provide us not only with a key to understanding Kohout’s clamorous atheism, but also to his emphasis on physicality and the body, which is his main artistic tool. By the way, as we can read in Kohout’s recollections in Lead an Ass Around the World, He’ll Still be an Ass (Czech: Proveď vola světem, volem zůstane) (Štengl: Prague, 2010), the three books he took with him when he emigrated in 1986 were the Bible, Don Quixote de la Mancha, and Hašek’s Švejk.

Black and white soccer

These starting points make it possible to better understand the performer's fundamental themes — for example, pointing out the absurdity of cages, walls and borders, rejecting obstacles that prevent mutual communication, and his understanding of, or personal involvement in, the affairs of minorities, migrants, and refugees. His own emigration and experience from the community of the so-called Second Culture amplified his sensitivity to oppression and to the situation of those who did not choose their fate, but were thrown into it by an undemocratic and antisocial politician, by war, or for example by a change in living conditions as a result of natural catastrophes and climate change. Kohout’s admirable piece Throwing Peas at the Wall (Czech: Házení hrachu na zeď) — having to do specifically with the Izraeli occupation, and with the 700-kilometer fortified wall with gun towers visible in the background — represents this line of work. Kohout similarly approached a performance reminding us of the massacre at Tiananmen Square in Beijing, where he symbolically mopped up the blood of those killed with a rag and bucket.

A major artistic theme is the defense of the rights of Romani people, in which he often symbolically uses black and white, such as in the event Black and White Soccer or Defense of White Culture, when he and the participants created an “action painting of Czech racism.” The unintended crowning moment came after the performance, when the “competitors” were invited for lunch and were refused service in a local restaurant… On the tenth anniversary of November 17, 1989 (the Velvet Revolution), at the segregation wall in the northern Bohemian town of Ústí nad Labem, Kohout cut the Czech flag in half. Foreign media then ran the story in the news, which significantly contributed to the tearing down of the wall.

Kohout repeatedly works with the theme of the relationship between private and public space, struggles against the commodification of the shared environment, and fights against elitism as well. So for example in the piece Coal to the Bank (Czech: Uhlí do banky), he (unsuccessfully) tried to deposit two buckets of the “local treasure” into an account at a “bank of marble” in Ostrava as an investment in the future.

In the same city, he came to the city council meeting to privatize his own body — and was asked by the mayor to discuss the details “privately.” The environmentalist side of Kohout’s works is well characterized by the performance Cleaning the Sky of Greenhouse Gasses (Czech: Čištění oblohy od skleníkových plynů) in Boston in 2006, on which he has commented as follows: “Our reckless western capitalist civilization has accumulated a huge amount of greenhouse gasses in the atmosphere, and with this it has caused global warming of the planet leading to climate collapse. But in our blind consumerist selfishness, we refuse to do anything about it. There is nothing left to do but for artists to take up activism in defense of the Earth’s natural environment.”

Unstoppable Kohout

Kohout often works with his pseudo-scientific and likely deliberately provocative concept of “psychomaterial transmission,” reminiscent of the (antiquated) biological theory of preformationism, which assumed that the form of the adult organism was already contained within the parents’ germ cells. Kohout used these primitive readings of evolution in a performance at a Polish church, where he allegedly was to spill his semen and with that, convert the faithful to atheism. With a similar intention, he buried one of his poems, with the annotation that when it decomposed, its microparticles would eventually be ingested by humans and they would embrace its message of freedom.

Due to his activities, Kohout was surveilled, charged, and indicted countless times, but unflappable, he continued. In the USA, for instance, he was put on trial for breaking an absurd law dating back to the 19th century when he sold nooses in front of a bank after the outbreak of the financial crisis in 2008. He was freed on the basis of the 1^st Amendment to the US Constitution relating to freedom of speech. His effort in favor of the persecuted Julian Assange also falls into this domain: in the performance I am Julian Assange, he flew to Sweden with a fake ID card so that he would be arrested instead of Assange — this time unsuccessfully.

Anyway, the publication of such a book with contributions from his peers constitutes a success, notwithstanding some defects of form and content that may not be overlooked, but certainly forgiven (there is, for example, a laughable confusion of terms in the phrase “Paleontological department, Pilsner Ministry of Culture”). The ethos of Kohout’s life, as the monograph Perpetual Performer Milan Kohout demonstrates, is grounded in protest against a staleness or stable stagnation that allows us to forget the meaning of human life and passes off mere reproductions of it as the real thing. While watching Kohout’s pieces, we may recall the fates of Prometheus or Icarus. Even a seemingly futile effort nonetheless perforates — it tears away at the membrane that prevents us from seeing reality and its possibilities. This penetration of light into the cave of ignorance, although often uncomfortable and sometimes even horrifying, is however a prerequisite for embarking on the path of autonomy, reciprocity and freedom. Kohout’s performances are thus in fact an artistic expression of a postanarchistic strategy of prefigurative politics, which attempts to create “a better world” here and now according to our needs, wishes, and imagination. The message of his works might go: If you want to control something, you have to stop it. And Kohout won’t be stopped!

The author is a philosopher.

Věčný performer Milan Kohout / Perpetual performer Milan Kohout. Petr Štengl, Praha: 2020, 350 pages.